Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě

Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.

Continue reading “Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě”

Smaženky a machři

Třetí vágusí knížka o nádražkách je tu! A je zase trochu jiná než naše předchozí díla. Pámbů nám prdel neroztrhl, na chlupatý zuby jsme nechcípli a dobře nám pořád je. Přesto jsme se dočasně rozdělili. Smaženky a machry napsal NP jako sólo projekt a nepřekročil přitom indické hranice. Nečekej ale obyčejný gastronomický bedekr s hodnocením kvality smaženek. Tohle je mnohem spíš průvodce po celé současné Indii se všemi jejími krásami, bizáry i problémy. Bohatá historie a komplikovaná současnost, která se odehrává ve vlacích, na nádražích a v nádražkách. Tak už neváhej a kupuj lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme.

Continue reading “Smaženky a machři”

Čandrapur: Čistota půl zdraví

Po Indii cestuju vlakem už skoro patnáct let. Ale dodnes jsem nepochopil jednu věc: v kterých vlacích se noční cestování bez místenky toleruje a v kterých ne. 12589 GKP SC Express patří evidentně do první skupiny. Nejenže pro ležící pasažéry není na chodbičce kam šlápnout. Nejenže se ke svému lehátku probíjím dobrých pět minut. Ale když se k němu konečně dohrabu, s hrůzou spatřím, že už na něm leží dva chlapi a dvě děti.

Continue reading “Čandrapur: Čistota půl zdraví”

Kóttajam: Muži v černém

Že jsme překročili kéralské hranice, jsem poznal okamžitě. Do vlaku nastoupil děda s náručí plnou losů a začal svádět cestující k drobnému hazardu. A to není jediná neřest, kterou tento indický stát nabízí. Místní palmové víno je vyhlášené, a zároveň je Kérala jedním z mála míst, kde neplatí zákaz porážky krav, a můžete se tady futrovat hovězím masem až k prasknutí.

Continue reading “Kóttajam: Muži v černém”

Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout

„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.

Continue reading “Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout”

Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje

„Narmada, to je zvláštní řeka,“ vysvětluje mi Džótindra Singh, zatímco spolu kouříme čaras na ghátu. „Ganga, Jamuna, Gódávarí – ty všechny tečou na východ. Jenom Narmada, ta teče na západ,“ mocně potáhne a zahledí se do dálky. Tenhle původem džátský rolník z Harijány ví, o čem mluví. Sám obešel celou Narmadu od ústí až k prameni a po druhé straně zpátky. Cesta mu prý zabrala tři roky.

Continue reading “Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje”

Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku

„Dva paisy, to byla tenkrát velká suma. Moje první vydělané peníze. Okamžitě jsem je utratil za čaj a omeletu v nádražní kantýně,“ vzpomíná na staré časy otec v románu Em and The Big Hoom od Jerryho Pinta. Z jeho dalšího vyprávění vyplývá, že do Bombaje musel přijet před rokem 1957, kdy byla indická měna převedena do desítkové soustavy. Na kterém nádraží tehdy nosil kufry, se už ale bohužel nedozvíme.

Continue reading “Lókmánja Tilak Terminus: Čtyřicet v konečníku”