Archive | Třetí oko boha Šivy RSS feed for this section

“Promiňte, neumím anglicky.” – “Ale já mluvím v hindštině!”

4 Dec

Ehm. Tak RS znamenalo místo k sezení. Pan průvodčí mi však promptně našel volné horní lehátko a dokonce jenom ve vedlejším vagóně. Děkoval jsem mu ale jen do chvíle, kdy jsem své nové místo spatřil. V tomhle vagóně se totiž konstruktér evidentně vyřádil. Boční řada obohacená o prostřední lůžko je fakt zlo. Další trable nastaly, když jsem se na něj pokusil natáhnout. Nevím, jak to ti pitomci dokázali, ale ten box byl prostě kratší než všechny ostatní. Na délku měl asi 160 čísel a ještě jsem se tam musel vejít i s batohem, protože ho nebylo kam dát dolů. Do Ahmadábádu jsme bohužel přijeli včas. To znamená ve 4:55 ráno. Mé další kroky proto zamířily do rohu k bufetu, kde jsem roztáhl spacák mezi dalšími nešťastníky a hodil tříhodinového šlofíka. Kupodivu mě ani neokradli a vstával jsem až s mouchama v osm hodin.

Ahmadábád nefiguroval v mých původních plánech, a proto jsem si jeho mapku z Lonely planet neokopíroval. Takže jsem asi hodinu zevloval po městě a louskal ten gudžarátský švabach, který se podobá hindštině a maráthštině jenom hodně přibližně. Nakonec jsem ale našel hotel i autobusák a udělal si hezký výlet do Gándhínagaru. A tady už to nejde popsat slovy, poněvadž toto město absolutně nechápu.
View Larger Map

Nuda v Bombaji, část 2

3 Dec

Tohle fakt není žádná exotika. Prostě velkoměsto jako každé jiné. Nuda nuda šeď šeď. Akorát teda ti kravaťáci bagrující oběd v miniaturních pojízdných pouličních stáncích mají docela styl. A zjistil jsem, že to počasí tady asi sere úplně všechny, protože všichni si furt utírají xicht hadrem. Taky doporučuju brát si s sebou ISIC i do takové řiti, jako je Indie. Díky němu jsem si totiž svou plynulou hindštinou vymodlil studentskou slevu do muzea. Ze tří stovek na deset rupií. Za chvilku mizím na nádr a frčím do Ahmadábádu. Ale to by vlastně mohlo být docela nosné téma, aspoň pochopíte rezervační systém indických drah.

Takže když chcete po Indii cestovat vlakem, je nejlepší cestovat v noci. Jednak jsou to občas pekelné vzdálenosti, druhak máte jistotu, že vás v kupé neušlapou, neboť sedadla aneb lehátka jsou na místenku. A tady to začíná. Lístek si totiž musíte zarezervovat. Nejlíp tak týden dopředu, to ještě bývají místa. Nejdřív to chce samozřejmě najít si spoj. K tomu obvykle poslouží kniha Trains at a Glance, obvykle k dostání za 30 R na každém nádraží. Když se zorientujete ve všech zkratkách a grafikonech a vyberete si svůj vlak a třídu (což stejně bude SLEEPER, poněvadž ostatní jsou pro snoby a stojí moc peněz), přichází druhá část úkolu. Stoupnout si do přepážky a zarezervovat si jízdenku. To je občas taky docela o nervy, třeba když si babice na půl hodiny kamsi odskočí štrikovat nebo co a nikomu nic neřekne, jako se mi to přihodilo v Dillí. Když konečně zaplatíte a dostanete lístek, stále ještě nemáte vyhráno. Může na něm totiž stát třeba WL, což znamená, že jste na waitlistu a stojíte vlastně další frontu, dokud někdo před vámi jízdenku neodřekne, nebo RAC, což znamená, že je pro vás zatím jenom místo na sezení. Celá procedura se už dnes dá naštěstí ošidit na http://www.irctc.co.in, kde dokonce můžete sledovat, jak se vaše rezervace vyvíjí. Jenom musíte mít kde to vytisknout.

A nyní jeden praktický příklad. Najít volné místo z Mumbaí kamkoli přes noc ve sleeperu bylo unreal. Jízdenku jsem si rezervoval 21. listopadu a zařadil se na krásné 43. místo v pořadníku. Ještě dnes ráno jsem si do svého lístku mohl maximálně zabalit svačinu, protože fronta se nějak neposouvala a už čtyři dny jsem visel na čísle 29. Nakonec se na mojí rezervaci objevila spásná hláška “chart prepared”, takže možná do toho Ahmadábádu zítra ráno dojedu. Akorát teda zkratku RS vidím prvně v životě. Snad to nebude nákladní vagón nebo klec pro zvířata.

Nuda v Bombaji

2 Dec

Dneska se toho nic až tak zajímavého nepřihodilo. Celý den jsem strávil posedáváním po různých pohovorech a popojížděním v bombajské MHD. Akorát včera večer jsem byl svědkem toho, jak policejní konvoje odklánějí dopravu kvůli průjezdu nějakého extrémně chráněného papaláše nebo co. Ale nadměrný výskyt fízlů je tady teď vlastně taky úplně normální.

Bumbaj, Bumbaj

1 Dec

Na úvod jedna dobrá rada: Až si budete plánovat cestu a bukovat lístek do/z Bombaje, tak pozor. Mumbai CST nenamená Central Station, ale Čhatrapati Šivádží Terminus, dříve Victoria Terminus. Teda ne že by mě to až tak rozhodilo, ale je dobré to vědět.

Ano, můj výlet po stopách terorismu pokračuje v Mumbaí. Ráno jsem si na nádru v Nášiku koupil noviny a pohled na fotografie hořícího hotelu mě naprosto uklidnil. S mými nároky na luxus mi opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Zato jsem si ihned po příjezdu začal říkat, co tady kurva všech těch patnáct nebo kolik miliónů lidí dělá? Vzduch je tu jako v prádelně, provoz naprosto příšerný a je tu šíleně draho. Mně se podařil naprosto heroický výkon – sehnat pokoj pod pět stovek. Za čtyři. Na dvoulůžko za 600 mi chyběl/a kamarád/ka.

Na centrum jsem se zatím díval jenom z Malabárského kopečku, ale stejně mě to tady dostává. Lidi si mě tu skoro nevšímají, chodí tu se psy na vodítku a v obchodě dostanete prakticky jakýkoli evropský nebo americký výrobek včetně chlastu, který se tady smí normálně volně prodávat. Ten mi ale zatím moc nechybí, jelikož se asi začínám stávat závislým na betelu. Takže domů asi povezu kromě kila tabáku taky kilo areky.

Jak jsem se stal renegátem

30 Nov

To bylo tak. Nejdřív jsem si udělal výlet do Trjambaku, kde mě před chrámem zastavila policejní eskorta a nápis “vstup jen pro hinduisty”. Starý dobrý apartheid. Tak jsem si řekl, že když se rýpu v tom hinduistickém terorismu, mohl bych si udělat výlet do Málégáon po stopách atentátů.

(more…)

Samé příjemné zprávy

29 Nov

Tak nejenom útoky v Mumbaí, ale taky umřel V. P. Sinh. Hm… Já jsem ale veškerý žal překonal. Nenapadlo by mě, jaká může být sranda čekat na nořní vlak ve stánku na nádraží. Takhle jsem viděl indické porno a dozvěděl se, kde je v Nágpuru bordel. Škoda, že už jsem měl jízdenku do Nášiku, kterou jsem si opět kupoval zbytečně, neb průvodčí opět nepřišel.

Takže dneska Nášik. Docela sympatické město a docela sympaticky prozevlovaný den. Nákup zdejších afrodiziak a dalších druhů tabáku (těšte se na novou rubriku “Klub rváčů) a brčko na ghátu u Rámova jezírka. Tetokrát ale ve férové sestavě dva sádhuové, dva místní fotři a já. Za chvilku jdu do kina na nový bollywoodský trhák. A pro jistotu je to v maráthštině, tak to bude asi opravdový zážitek.

Kolik lidí se vejde do jedné motorikši?

28 Nov

Ano, dnes začneme malou soutěží. Kdo uhodne, kolik se nás dneska vezlo v tomto vozítku celých sedm kilometrů?

http://farm1.static.flickr.com/137/384865828_10bed6cdc9.jpg?v=0

Své tipy pište do komentářů. Autor první správné odpovědi se může těšit na nějakou indickou dobrotu. A že nejsem škrt, tak za správné budu považovat dokonce dvě možnosti, protože jsem se prostě nedopočítal.

Jinak by ze mě měl dneska Bápú dží radost. Budíček v šest, pak jsem hodinu zametal před Gándhího chatrčí a po společné snídani jsem ještě dvě hodiny plel záhon kukuřice. Akorát k tomu kolovrátku jsem se nedostal. Za chvilku mizím do Nášiku a tam to v poslední době taky docela bouchá. Tak snad to nějak dopadne.

Ohňostroje v Bombaji

27 Nov

Tak to je fakt síla. Nevím, co na to říct. Na papíře mám rozepsaný článek o hinduistickém terorismu a teď tohle. A do Bombaje pro sichr jedu už 1. prosince.

Takže radši o něčem jiném. Dneska jsem si udělal výlet do Sévágrámu, kde stojí pověstný Gándhího ášram neboli Bápúkutí. Otec národa se svými následovníky tam strávil se svými v prosté hliněné chatrči víc než 10 let (minus několik přechodných pobytů v luxusních věznicích), předl na kolovrátku a pěstoval zeleninu. Sice by mě zajímalo, jestli by na takový ekonomický program přišel i tehdy, kdyby nebyl tak šíleně zazobaný a neměl čas vymýšlet kokotiny, ale funguje to dodnes a mně se to nějakým zázrakem podařilo ukecat tak, že můžu přespat vevnitř. Teda zázrakem. Pomohl mi borec na motorce, kterého jsem si stopnul na nádraží a který bydlel hned za rohem. Takže bydlím přímo v jedné z těch chatrčí a už se těším, jak to zítra roztočím.

V ubytovně?

26 Nov

Dnes se mi konečně podařilo někoho přesvědčit, že jsem opravdu vágus.cz. Cestou z výletu z Rámtéku si ke mně přisedl zdejší učitel psychologie. Šacoval bych ho na ortodoxního bráhmana, který nežere ani česnek a cibuli, ale radši jsem se neptal. Ptal se totiž on. V kterém hotelu bydlím. Na mou odpověď “nevím, v nějaké ubytovně” zaregagoval tak, že si nejdřív přeměřil pohledem moje orvané klackáče a pak ohrnul nos tak, že by si mohl klidně nasmrkat do očí. Takže jestli bude Tscherw ještě někdy chtít předvádět tapíra, měl by trochu potrénovat.

Uááááá!

25 Nov

Nágpur. Čím víc na jih, tím větší vedro. A Klára měla recht. Je tu příšerně draho. Teprve podruhé jsem se musel snížit k tomu, že vezmu ubytko za 150. Je to sice šílená betonová barabizna a furt se kolem mě ometá jakýsi poskok žebrající o dýško, ale zase je tady i krevní laboratoř.

Nágpur. Čím víc na jih, tím větší kokoti. Na severu po vás aspoň něco chtějí, tady se vás podle všeho snaží jenom vyprudit. Naštěstí mám snadný recept, jak zůstat morálním vítězem, a tím je vztyčený prostředníček. Tomu tady totiž nerozumí.

Nágpur. Hlavní město hinduistického extremismu. Sídlo RSS. A já jsem byl vevnitř. Napřed jsem teda musel absolvovat asi desetiminutový pohovor s policajtama, ale nakonec mě pustili. Stejně jsou tam hlavně proto, aby ten barák nikdo nevyhodil do vzduchu. Vevnitř to totiž vypadá spíš jako něco mezi domovem důchodců a muzeem. Ale nakoupil jsem si hafo knížek a mají tu pěkné obrázky na stěnách. Nejvíc mě zaujal výjev, jak partička hinduistů mlátí muslimy cepama. To bude asi ta ahinsá.