Zbraň hromadného ničení

Ajódhja je menší město na severu Indie, které vešlo do dějin zejména tím, že tady v roce 1992 dav hinduistických fanatiků zboural mešitu z 16. století. Od té doby je Ajódhja plná policajtů, kteří vás budou neustále lustrovat a šacovat, abyste třeba nespáchali nějaký atentát. V tom případě ale vůbec nechápu, proč tady povolují prodávat tohle.

Continue reading “Zbraň hromadného ničení”

Mnohé díky neznámým vágusům (s připojenou sukovicí pro řidiče)

Nestává se mi úplně často, že bych přišla domů a mohla říct: „Dva vágusové mi právě zachránili život.“ Teda, ono to bylo asi trochu přehnané i tentokrát, ale nebýt jich, minimálně bych si hodně nabila držku a nejspíše putovala za svými oblíbenými doktory (ortopedy) na některé z traumatologických center v Praze. Měla jsem kliku a zrovna tenhle pán s paní, velice milí vágusové, nastoupili o vteřinu dřív do stejných dveří jinak prázdného autobusu jako já.

Continue reading “Mnohé díky neznámým vágusům (s připojenou sukovicí pro řidiče)”

Svoboda, zodpovědnost a čirá psychopatie

„Obecně platí, že člověk si nejlépe umí pomoci sám. V dnešní době, když si chcete vydělat třeba příležitostně, nebo získat od někoho nějakou podporu, je s tím strašné množství trápení. Ve chvíli, kdy bude nezaměstnaný soused a bude potřebovat práci, nedělá mi problém dát mu pár stovek za to, že mi poseká zahradu a oba budeme spokojeni. Dnes se ale toto nestane, protože administrativa nás od toho odradí. Uvolněme si ruce a nechme lidi, ať si pomůžou sami a sobě navzájem…..Ti, co chtějí pracovat a pracují, se budou mít dobře. Pak mohou mít více dětí, protože budou vědět, že se o ně dokáží dobře postarat… Najmout a propustit musí být snadné. Extrémně snadné…“

Continue reading “Svoboda, zodpovědnost a čirá psychopatie”

První sníh

Tady ve městě je vánice zbarvená rudě. Světlo lamp učiní z bílé tmy oranžový příliv. Nevím, jak se to děje. Najednou je světlo jako ve dne a v zahradě je vidět každá větévka a každé stéblo. Dokud nezapadá sněhem na věky. Až do tání… (Jako malá jsem zahrabala do sněhu gumovýho medvídka, na jaře jsem ho pak našla v trávě.)

Continue reading “První sníh”

Martin Tvrdý o knihách

Každej den koukám doma na svoji knihovnu. Neni nijak zvlášť veliká, něco kolem třiceti běžnejch metrů, což je prej asi 1500 knih, ale dostatečně velká na to, aby už nešla celá přečíst. Nijak mě to netrápí, knihy mě zajímaj i vizuálně, jako specifický výtvarný díla a do jistý míry je moje knihovna typografická sbírka. Je to pro mě i zhmotnění vědění, laskavý připomenutí toho, že informací je na světě mnohem víc, než se mi snaží namluvit internetovej provider.

Continue reading “Martin Tvrdý o knihách”