Nágpur: Mýtus o věčném návratu

10 Dub

Když jsem se rozplýval nad tím, jaká je v Nágpuru skvělá nádražní ubytovna a že se sem musím určitě ještě vrátit, netušil jsem, jak rychlý spád události naberou. Do metropole Vidarbhy se totiž skutečně vracím, a to hned po deseti dnech. Mám tu na odpoledne domluvenou schůzku. Je však teprve jedenáct – a kde jinde si ukrátit čekání příjemněji než v nádražce?

Moje kroky tentokrát míří neomylně do dvoupatrové restaurace Comésum, kvůli níž vybourali kus historické budovy z roku 1925, jedné z nejstarších v Maháráštře. Vypadá prostorněji a klidněji než vedlejší kantýna Džan Áhár a já budu ještě potřebovat dodělat nějakou práci na noťasu. Nádražka navíc disponuje i vlastním záchodem, takže není nutné se z ní nikam vzdalovat. Stoupám tedy do „luxusní jídelny“ v prvním patře, vykládám počítač na stůl, připojuju se k nádražní wifině a zakládám nádražkový home office.

K pozdní snídani volím výtečné čhólé bhatúré za 84 rupií. Pokladník se mi nejdřív snaží vnutit balenou vodu, kterou v Indii systematicky bojkotuju, a když se dílo nezdaří, vrátí mi aspoň na 85. Následuje kafe za 32 rupií, tedy přesněji notoricky známý sáček 3 v 1 zalitý horkou vodou. Jeho cena v porovnání s cenami jídla vůbec nedává smysl, ale na to si člověk časem zvykne. Smysl nedává ani pomerančový džus za 57 rupií nastavovaný vodou a cukrem. Velký smysl naopak dává uttapam za 95, který si dávám k obědu i s nášupem cibule, protože na mě opět leze jakási indická viróza, která se zpravidla projevuje tím, že ztrácím hlas.

Horní patro sice nabízí polstrované sedačky i židle (v indických nádražkách zřejmě chápou termín „sofa sitting“ poněkud skromněji), ale místo očekávané snobštější klientely se zde stravují spíš zaměstnanci nádražky, kteří si sem chodí v klidu sníst svůj oběd. Že si jako dělník prekariátu s laptopem nemusím připadat trapně, zjišťuji poté, co na patro přichází také vedoucí směny, usedne do rohu k pracovnímu stolu s počítačem a začne zanášet denní tržbu. A do absolutního klidu se dostávám ve chvíli, kdy místní údržbář přinese filtr na vodu a začne ho opravovat přímo na odkládacím pultu na nádobí.

Tato nirvána nicméně netrvá příliš dlouho. Přesně do chvíle, kdy mi můj kontakt napíše SMS, že mu není dobře a dnes to nedává. Na to, že cesta nočním vlakem trvala 20 hodin a měli jsme spolu jet na dva dny pryč, je to docela efektivní využití času. Takže co teď, abych ho využil ještě efektivněji? Řešení je jednoduché: obvolat všechny známé v Indii a vymyslet náhradní plán. „Jasně, přijeď, pozítří tu budeme!“ ujišťuje mě kamarád z Džajpuru. Připojuju se do rezervačního systému a shodou okolností nacházím volné místo v expresu na Hazrat Nizámuddín hned nazítří ráno. Platba vyjde až napodruhé, ale mám ho. V tuhle chvíli je už všechno přesně nalajnované jako život v indické velkorodině na vesnici: dosáhneš jen na to, co ti systém dovolí. V mém případě tedy na odjezd ráno v 9:15 a nocleh kde jinde než – v nádražní ubytovně.

Noclehárna s lákavým názvem „Odpočívárna Mahárádža“ shlíží na stanici z ochozu ve druhém patře. Stoupá se k ní po honosném schodišti obloženém barevnou mozaikou a nabízí dohromady 10 pokojů o různém počtu lůžek a v různých cenových hladinách. Její zřejmá výhoda spočívá v tom, že na rozdíl od čekáren, které jsou v Indii rozkastovány pro první a druhou třídu, tady nikdo nehledí na vaši jízdenku, ale jen na obnos, který vytáhnete z prkenice. Dokonce se dá ubytovat jen na 12 nebo celých 24 hodin.

Noc ve dvanáctilůžkové cimře s koupelnou tu vyjde 240 rupií a ubytovací procedura je úžasně jednoduchá pro jakéhokoli cestujícího, ba i pro cizince. Nejdřív dostanete na recepci kus průklepáku, na který vypíšete své jméno, věk, číslo osobního dokladu a číslo jízdenky. „Aha, to se má vyplnit sem? Já myslel, že to jsou jenom nějaké fleky,“ podivuje se chlapík vedle mě. Já to mám naštěstí správně. Stačí už jen zanést údaje do počítačového systému, dát vytisknout lístek, vypnout a zapnout zaseknutou jehličkovou tiskárnu, znovu zanést údaje do počítačového systému a znovu dát vytisknout lístek. „Možná byste si mohl k Navrátri pořídit novou tiskárnu,“ vtipkuje na účet recepčního jeden z pěti cestujících, kteří se za mnou mezitím naštosovali. Napodruhé už spásný dokument vyjíždí správně a já vítězoslavně kráčím na lůžko F na pokoji číslo 8. Celá akce trvala pouhých 24 minut.

Nad večerním vegetariánským birjání za 170 rupií ještě přemýšlím, že v noclehárně by šlo teoreticky vynalézt i ubytovací perpetuum mobile. Stačilo by si koupit lístky na několik dní po sobě, ten nejaktuálnější vždycky hned po ubytování stornovat a doufat, že další večer bude za přepážkou jiná směna. Možná. Bez záruky. Asi jako všechno v téhle zemi.

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.