Honza Dědek

Nomen omen. Lepší příjmení si tento pán ani nemohl přát. A ani to infantilní křestní už na tom nic nezachrání. Ale nebudeme ho chudáka soudit hned podle prvního dojmu, že.

Honza je stárnoucí bigbíťák s kouty až na záda, který si rád do sluchátek pustí i něco hlučnějšího. Proč ne? Po Česku běhá celkem dost lidí, pro které skončil vývoj hudební scény někdy na začátku devadesátých let s příchodem Nirvany. Většina takových si ale naštěstí nedělá ambice působit jako hudební publicista.

Honza Dědek je ale jiný. Legendární sabotér kulturní rubriky Reflexu, které se zpravidla dařilo trefit vhodný průsečík mezi kulturou alternativní a masově přijímanou. Honza ale kompromisy nedělá, a tak s železnou pravidelností zanáší zajímavou dvoustranu pochybnými recenzemi alb, jejichž interprety patrně objevoval na hitparádě Evropy 2. Jeho výběr je směs výbušnější než plná taška Evy a Vaška. Třeba Michal Horáček, No Name nebo Lenny Kravitz. A samozřejmě Coldplay, které pan redaktor zřejmě platonicky miluje. K úplnosti chybí už jen Standa Hložek.

Obzvláště komicky Honzovy hudební objevy působily v době, kdy v Reflexu vycházela kulturní příloha EX, ve které dostávali slovo skutečně uznávaní lidé z alternativní hudební scény (vzpomínám, že třeba Bourek, Apačka z freemusic, Moimir Papalescu…). Pak člověk nalistoval o několik stránek dál, a no ne! – R.E.M. vydali novou desku! To bychom si opravdu nevšimli.

Hlavní devizou Honzy Dědka ale byly vždycky rozhovory s muzikanty. Některé byly dobré, to mu nelze upřít. Ale vzpomínka na interview s Brianem Molkem z Placebo, ve kterém ho Honza skoro nepustil ke slovu a čtenáře Reflexu oblažoval svými liberálními názory na bisexualitu, mi vždycky nažene mrazení v zádech. Rozumějte: při rozhovoru s asi nejslavnějším bisexuálem světové pop music mě zajímá JEHO pohled na věc, ne Dědkův! Nebo rozhovor s Enyou, při kterém mu zpěvačka věnovala podepsanou desku, aby ji pak Honza střelil ve sběratelském kvelbu a padesáti tisícům čtenářů o tom detailně porozprávěl. Nebo reportáž o transplantaci vlasů, kde se Honza Dědek táže sám sebe „proč nebýt ještě krásnější?“

Ale abychom Honzovi nekřivdili. Je docela dobře možné, že se v něm ukrývají značné novinářské kvality a leccos nám ještě ukáže. To se ovšem zdravě smýšlející a poučený čtenář už asi nikdy nedozví, protože už pouhá témata páně Dědkových článků jej od jakékoli další četby spolehlivě odradí. Možná by neuškodilo, kdyby Reflex jednoho svého redaktora poslal do zaslouženého důchodu a místo jeho výplodů věnoval jednu stránku navíc reklamě. Aspoň by nám ušetřil nervy a sobě peníze.