Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.
Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald. Znal jsem, a proto RIP. Fastfoodovou franšízu s extra nabídkou tradičních indických pokrmů odvál čas a pokrok, podobně jako individuální automobilovou dopravu na nedaleké hlavní třídě zvané Čándní Čauk. Ale zatímco dopravní peklo starého města nahradila v posledních letech příjemná pěší zóna, nové trendy v indickém železničním stravování jsou o poznání pesimističtější: inkluzivní nádražky z významnějších stanic mizí, místo nich dnes hledejte skromnější bufety v čekárnách.
Když mluvíme o čekárnách, je nutno zmínit důležitou věc. V indickém vlaku si můžete koupit jízdenku až do jedenácti různých tříd a podobným kastovním systémem se honosí i čekárny na nádražích. Na těch větších najdete zpravidla aspoň dvě – pro klimatizované a neklimatizované třídy. Můj lístek je sice jen do druhé sedící (tedy do té nejlevnější, co jde ještě rezervovat), ale drzost a zvědavost mi velí vlomit se nejprve do čekárny pro vyšší třídy. Jako cizinec vypadám asi dostatečně ušlechtile a jízdenku mi nikdo nekontroluje, ve výsledku však není o co stát. Plno lidí, jen dva stolky a z nabídky pokrmů je k dostání pouze panírová taštička za 40 rupií.
Lépe mi asi bude tzv. mezi svými. Čekárna pro sleeper (tedy jedinou neklimatizovanou spací třídu) je prostorná hala s vysokým stropem, nejsou v ní žádné debilní přepážky a na lavičkách se dá i ulehnout. Nějaký dědek tu sice po cestujících somruje sušenky a v místnosti je zakázáno pít alkohol, ale jinak je to tu fajn. S čekárnou dokonce sousedí z ulice i holičství. Kdybych to věděl a kdybych tušil, že budu na svůj vlak čekat nakonec skoro tři hodiny, mohl jsem si včerejší návštěvu lazebníka schovat až sem.
Bufet sice najdeme i této čekárně pro chudé, ale taky to není žádná hitparáda. Nabídka jídel je poměrně skromná a většina pokrmů stejně není k dostání. Objednávám tedy vegetariánské birjání, což je něco jako v Česku piccolo. Neexistuje. Není-li v rýži maso, nejedná se o birjání. Jíst se to nicméně pro jednou dá, i když jde jen o rýži s bramborem. Svůj podíl na tom jistě má i přiložená kapsička s nakládanou zeleninou a ucházející cena 90 rupií.
Moji anglicky hovořící přátelé onehdy charakterizovali severoindickou kuchyni jako carbs with carbs. Při pohledu do své alobalové mističky jen souhlasně pokyvuji hlavou a moje kulinářská radikalizace pokračuje. Jestliže jsem dřív říkal, že severoindická kuchyně není ničím zajímavá, dnes jsem ochoten zajít ještě dál: severoindické národy neumí vařit. Nebo vám snad přijde normální konzumovat rýži s bramborem? Zlatá mrkev a hrášek.
Příčin, proč jsou severoindické pokrmy vedle jihoindických o poznání jednotvárnější, může být spousta. Jižní Indii charakterizuje větší rozmanitost pěstovaných plodin, přístup k moři, vyšší nároky na čerstvost kvůli tropickému podnebí, ale také odlišná skladba společnosti, která je celkově bohatší a méně rozkastovaná. Více kastovních rozdílů a stravovacích tabu pak může vést k tomu, že se všichni snaží vařit hlavně tak, aby to nemohlo nikoho urazit. Což se může stát snadno, protože skoro všichni indičtí vegetariáni i uctívači krav se vyskytují právě na severu.
Agroklimatické ani sociokulturní rozdíly ale pořád nedokážou uspokojivě vysvětlit největší záhadu indického severu, a tou je naprostý nedostatek byť jen náznaku kulinářské fantazie. I s pytlem rýže a pytlem čočky se totiž kupodivu dá něco vymyslet. Člověk z Tamilnádu nebo Ándhry by to nejspíš zkusil namíchat v různých poměrech, nechal nakvasit a vymyslel z toho menu na celý týden. Hindský kuchař prostě všechno hodí do hrnce a uvaří.
Moje myšlenky už jen potvrzuje občerstvení ve vlaku. Púrí bhádží, tedy smažené celozrnné placky s dušenou zeleninou, patří ještě k mým oblíbenějším severoindickým jídlům. Pokud ovšem zeleninou nejsou pouze brambory. Na papírové krabici mezi fleky od omastku svítí cenovka 15 rupií, roznašeč si říká o 20, ale i zadarmo je to drahé. Kdo neviděl Uttarpradéš, ten neviděl Indii, zní turistické heslo mojí další destinace. Viděl jsem, a proto RIP.
