Začíná to nádherně. Ráno budíček v opuštěné horské chýši s východem slunce nad Nanda Déví. Sestupuju do údolí a objevuju další krásy místní flóry a fauny. Les vypadá úplně jinak a místo tygříků potkávám jenom strašně chlupaté kozy, opice a jakési obrovské kuny, co skáčou po stromech. Zastavuju ve vesničce u chrámu Ansujá Déví. Před chrámem se pase tele. Vracím se zpátky od chrámu a tele leží břuchem navrch. Pak potkávám asi 30 děcek. Absolutně nechápu, kde se jich tolik vzalo v dědině o 10 chalupách. Nemaje slov, nechám se vyfotit. Ihned nato další přelud, kolem prochází tři mladé holky s fůrou sena na zádech. Poté mě zastavuje majitel místní ubytovny. Jak začne mluvit o penězích, tak se klidím. Hned za rohem mě zastavují tři týpci, kteří uprostřed cesty vaří jídlo a nakrmí mě. Scházím dolů k potoku a potkávám indický manželský páreček. Kdo myslíte, že nese všechnu bagáž? Konečně přicházím do vesnice Mandal a zjišťuju, že mi před chvilkou ujel jediný autobus. Co teď? Po chvíli zevlingu je rozhodnuto. Místní motorkář Šailú mě vezme do Gópéšvaru, aspoň konečně napíšu domů a nakoupím pohledy. A program na večer je jasný: Na vesnici hrajou tradiční lidové divadlo Rám lílá o životě krále Rámy. Moc jsem si to teda neužil, protože scéna byla bídně ozvučená a všichni místní ochotníci vyjma pana učitele strašně huhňali. Ale nakonec byla sranda. Naprosto mě totiž dostal okamžik, kdy představitel Hanumána vedle jeviště přetáhl svou palicí jedno z děcek, které mu pokazilo předchozí výstup. Taková veselá tečka za tím dnešním případem.
Nausea naučila Dalibora housti