Památce Bronislava Poloczka

Zvláštní shoda náhod. A blbá. Ráno jsem přemýšlel, jak v posledních měsících odcházejí moje idoly. Magor, Václav Havel… Odpoledne přijdu domů a dozvím se, že zemřel Bronislav Poloczek. Nechci teď popouzet nikoho, kdo se právě pouští do kvalitativního srovnávání těchto osobností – chci jen zkrátka říct, že jsem je měl všechny tři rád a je mi líto, že už nejsou mezi živými.

Bronislav Poloczek nikdy nepatřil mezi ikonické osobnosti českého filmu. Soudkovitá figura, slezský přízvuk a obhroublý výraz ho tlačily spíš do figur strejců odvedle, venkovských chasníků a podobně. Přestože tedy obsazoval většinou nevýrazné role, vždycky jsem se na něj rád díval. Jak hraje celým tělem. Přirozeně. Nikdy jsem z jeho hraní necítil nějakou přehranou techniku, snahu o kontrolu gest a zpodobnění postavy odkudsi z hereckých a uměleckých výšin. On prostě věděl a troufám si říct, že cítil to, co hraje. Byl si jistý svým projevem, byl v něm upřímný a byl uprostřed toho všeho.

Osobně jsem ho viděl v Našich furiantech. Byl skvělý, skutečně jako by tam stál ten sedlák sám. A vzpomenu-li na jeho nejslavnější role, na lampasáka z Černých baronů nebo pivaře Tomáše Babulu z Hospody, cítím to stejně. Ty postavy, které hrál, nebyly nikdy hrdinské, příkladné, nedejbůh dechberoucí. Ale byly to právě ty postavy, které vidíme kolem sebe, každý den a v každou chvíli. Nepopulární charaktery, které vyvrací pocit naší výjimečnosti a které se snažíme podvědomě trochu odclonit z našeho zorného pole. Ale jsou tady a já jsem rád, že byl někdo, kdo se je rozhodl nezazdít a dal jim ve filmu tak opravdový výraz.


Nejlepší skeč Tomáše Babuly

2 Replies to “Památce Bronislava Poloczka”

  1. chci to tricko, da se sehnat, nebo aspon ten grafickej podklad, text si doplnim 😉

Comments are closed.