Na přání čtenářů budiž druhý díl našeho seriálu věnován účesům. Kdo však čeká, že se tady budeme patlat v gelu na hlavě pana Beckhama a jemu podobných, ten ať si radši otevře Šťastného Jima. Nás zajímají chlapi, kteří do svého sestřihu vložili i kus srdíčka. Taky by bylo strašně jednoduché a podlé vzpomenout jen Martina Frýdka, Pavla Verbíře či Jana Suchopárka a jejich pamětihodné deky. Ti kluci v tom totiž často byli nevinně a navíc pozadu. Skutečné módní trendy tvořili jiní…
Vyslovíme-li termín “deka” či “Jágr” (anglicky mullet, německy vokuhila), nejpozději v následující větě musí zaznít jméno Chris Waddle. Skvělý anglický záložník s fantastickou kopací technikou a vyloženě hospodský typ, který v osmdesátých letech proslavil tento účes po celé Evropě. V roce 1989 jako jeden z mála Angličanů přestoupil z ostrovů na kontinent (z Tottenhamu do Olympique Marseille) a celá Francie mu brzy ležela u nohou.
Příběh Waddleovy deky končí smutně. V průběhu mistrovství světa 1990 se ostříhal a pak nedal rozhodující penaltu v semifinále proti Německu.
Na obranu francouzských fešáků však musíme dodat, že Chris Waddle nebyl úplným průkopníkem tohoto sestřihu. Pouze svou deku vypěstil k absolutní dokonalosti. Ačkoli mi v paměti utkvěl jen gólman OM Pascal Olmeta, z fotek to vypadá, že účes na Jágra nosili v osmdesátých letech ve Francii úplně všichni. Mezi nimi i tehdy ještě nezletilý záložník Monaka Emmanuel Petit. Ten později na konci devadesátých let proslul blonďatým hárem do půlky zad, ale ani tady nebyl příliš originální. S totožným účesem přišel již o několik let dříve švýcarský záložník Alain Sutter, který kromě páča navíc disponoval i výrazem mladého Záviše.
Vari, vari, vari…
Tak jako se Chris Waddle v devadesátých letech už nikdy nerozehrál do bývalé formy, odzvonilo po pádu železné opony i účesu na Jágra a dlouhým vlasům obecně. I když to tak z pohledu na sestavu českého nároďáku nemuselo vypadat, v Evrope už frčely úplně jiné trendy. Je vlastně jen jediný hráč, který dokázal svou deku ještě kreativně přetvořit a dát jí nový výraz. Tím hráčem pochopitelně není nikdo jiný než Roberto Baggio se svým legendárním ohonem.
Il Divin Codino. Je až s podivem, že to nenapadlo nikoho z Čechů.
I tady však musíme upozornit, že s velmi podobným účesem strašil soupeře již o několik let dříve obránce Monaka Luc Sonor. Žádný jeho kvalitní obrázek jsem nenašel, místo toho se podívejte třeba na sestřih zápasu Monako-Marseille ze sezóny 1992/93.
Za ASM pod vedením Arsène Wengera nastupují Jürgen Klinsmann, Youri Djorkaeff, Lilian Thuram, Jean-Luc Ettori či Marcel Dib, za OM například Abedi Pelé, Rudi Völler, Alen Bokšić, Didier Deschamps, Franck Sauzée a ještě vlasatý Fabien Barthez. A komentátoři Eurosportu je evidentně všechny vidí poprvé v životě (brusič Éric Di Méco vyslovovaný jako [demíkou], hehe).
Nic naplat, Claudio Caniggia a spol. se v devadesátých letech stali spíše výjimkami. Tehdy frčely kratší účesy. I mezi nimi se však vylouply některé ikony. Zmíněn musí být především portugalský obránce Abel Xavier, zvaný též Ábel Ďábel. S balónem sice až takový kamarád nebyl, ale k peroxidu měl evidentně velmi důvěrný vztah.
Abel Xavier v pozdější fázi kariéry konvertoval nejen k islámu, ale i k delším vlasům.
Do módy se dlouhé vlasy začaly vracet až po přelomu tisíciletí v éře Pavla Nedvěda. Je však otázkou, zda kapitán českého nároďáku tehdy jen sprostě nekopíroval Gaizku Mendietu. Dlouholetý vůdce Valencie oplýval nejen fantastickým přehledem a kontrolou míče, ale také notně zanedbaným vzhledem. Své blonďaté páčo nosil navzdory módním přikázáním i značným koutům už někdy od puberty a sundal ho teprve ve chvíli, kdy se mu udělal na čele ostrůvek.
A když se ráno zapomněl oholit, šli po něm v metru všichni revizoři.
Druhá teorie říká, že Méďova hříva s ofinou je spíše aluzí na klasické sestřihy sedmdesátých let, kterým ovšem absolutisticky vládl Kevin Keegan se svou neortodoxní beranicí.
Tady to asi někdo přehnal s žehličkou…
Sedmdesátky byly vůbec zlatá léta dlouhých vlasů. Je vlastně až s podivem, že když se kapitán mistrů světa 1978 Daniel Passarella stal v roce 1994 trenérem argentinské repre, nechtěl brát do týmu hráče s dlouhými vlasy. Že prý je háro zženštilé a homosexuální. Nevím. Když se podívám na argentinskou základní jedenáctku z roku 1978, vypadá to spíš na nějaký hodně hluboko zasunutý komplex…
Útočník Leopoldo Luque nosil kromě páča i fešácká řidítka.
A dnes? Musíme s politováním konstatovat, že postmoderní chaos pronikl i do fotbalu. Těžko identifikovat nějaký sestřih, který by diktoval módní trendy. Na druhou stranu však máme kromobyčejnou možnost kochat se nepřeberným množstvím stylů, mnohdy na hranici bizarnosti.
Třeba květákem, kterým se honosí belgický záložník Marouane Fellaini. A u něj se pro dnešek rozloučíme.
Postrádáte v článku jména jako Rudi Völler, Ruud Gullit, Carlos Valderrama nebo René Higuita? Žádné strachy, dočkáte se. Ovšem až v díle, který bude věnován knírům. Příště si povíme něco o pleších a krátkých vlasech obecně.
