Hned po výstupu z metra na I. P. Pavlova ucítíte studenou směs cigaretového kouře, výfuků, moči, zatuchlých kabátů, mastného výdechu z KFC a mokrých novin. A pak na vás město začne mluvit a tahat za rukáv. Kluk s holkou hrajou písničky od Lucie, starší generace somráků už jen sedí a netečně zírá. Vedle nich zkoušejí štestí usměvaví vyběrači příspěvků na slepecké psy a lidská práva v Číně. Hipíci z povolání s peticí za lední medvědy se přetlačují se slizouny pasoucími mobilní tarify. Rohy jsou olepené několika vrstvami nabídek rychlých půjček, mezi nimi se objevují inzeráty osamělých stěhováků, instalatérů a vůbec lidí, kteří by rádi něco dělali, jenže nemají kde. Plakáty s Karlem už naštěstí někdo strhal.
1. března uplynulo šest let od vystěhování a demolice kulturního centra Ungdomshuset v Kodani. Byl to dům, který na konci 19. století postavili dánští odboráři, byla v něm přijata deklarace ke vzniku Mezinárodního dne žen a později tam hráli Einstürzende Neubauten, Björk i Nick Cave. A asi proto musel být po vzoru středověkých heretiků vybourán do základů a rozemlet na stavební materiál.
Demolicí ale všechno teprve začalo. V Dánsku vypukly jedny z největších nepokojů v jeho moderní historii. Na ulicích Kodaně několik dnů létaly molotovy a dlažební kostky, policie pozatýkala tolik lidí, že z věznic museli kvůli nedostatku místa propouštět „obyčejné“ vězně, a mlácení dětí přijeli očumovat protiterorističtí poradci z celé Evropy. Odpor ale nepovolil a po 16 měsících pravidelných demostrací bylo po dohodě s radnicí otevřeno nové komunitní centrum v Dortheavej 61.
Všechny události výborně zachytil dokument „69“, na který se podívejte na YouTube.
Když ho jeho tvůrci před pár lety promítali v Praze, bylo to ještě ve fungující kavárně v Jelení. Od té doby už stihla zaniknout nejen Jelení, ale taky Milada. Zato tu vyrostla spousta milých, cool a legálních prostorů, ve kterých můžete s flaškou Club maté korzovat mezi stánky s vintage sukýnkami a obdivovat laciný streetart. Občanské spolky z Hanspaulky jásají nad každým sponzorským darem na cyklostezku nebo ekologické nástěnky, zatímco v jiných koutech země vyhánějí lidi z ubytoven. Do boje za snesitelnější svět se konečně můžeme snadno zapojit nákupem správného trička ve správné hospodě, připnutím placky na kabát. Tak, aby se na tom každý trochu přiživil, a aby to nikoho nenasralo. Jen ten skutečný obsah se z toho pomalu vytrácí…