Moldava: Nebelovina v Krušných horách a svatý boj proti ČD

Expedice do moldavské nádražky se chystala dlouho. V podstatě jsme si představovali, že půjde o něco obdobného, jako je legendární expedice Kryštůfka Robina na severní točnu (viz Kapitolu 8). Minimálně světovou stranou a počasím by to odpovídalo – Moldava se nachází v lesích na severu Čech, na hranicích s Německem a intenzivní přeháňky trvaly už od pátečního večera, kdy jsme z Prahy vyrazili směr Ústí nad Labem.

Proč nás Moldava tak přitahovala? Kupříkladu proto, že jako jedna z mála tuzemských nádražek dbá na online marketing a má vlastní FB stránku. Na ní naleznete humorné poutače i fotoreporty z mikulášských besídek, z kterých sálá vesnická pohoda a pohraniční bonheur. Svou roli jistě sehrál i vlastivědný dokument, lákající na historii, atmošku, pivečko i umění. Historickou nadstavbu obstaraly koleje, co už nikam nevedou (zpřetrhané za války), ale i nádraží coby svého času bydliště zapadlého spisovatele Adolfa Branalda (Dědeček automobil žejo) o kterém se rozepsal tak kouzelně, že občas nevíte, jestli jde o depku, špínu, nebo malebno a poetično. Na trochu visuálna pak lákalo nejen samotné místo, ale i nástěnná malba železničáře v čekárně. Když k tomu připočtete vidinu zašlé slávy krušnohorské horské dráhy, nebylo co řešit.

Páteční večírek v ústecké Mumii se vydařil, a tak jsme hrdinsky vyrazili bez zamhouření oka hned v brzké ráno z lokálního nonstopu – v duchu hesla „Kdo nespí, nezaspí.“ Což nás připravilo o malebné výhledy z horské železnice, kulturní památky ČR, neboť jsme ve vlaku neprodleně usnuli. Aspoň nebylo kam přejet – Moldava v Krušných horách je dnes konečná. Škoda jen, že v době našeho příjezdu měla nádražka mít ještě pár hodin zavřeno a provazce deště plus samota uprostřed lesů nenabízely mnoho prostoru pro optimismus. Ten nám poskytly až lokální asijské potraviny, prozíravě disponující šampaňským a ranní otvíračkou. Historický příjezd poutníků do Moldavy bylo třeba buržoustsky oslavit v řečené malované čekárně – za výstřelů šampusu a rozverného tance. Což tedy mělo neblahý vliv na ostrost fotodokumentace.

O poznání méně vznešeně jsme se pak konečně dočkali očekávaného entrée do nádražky. Hned zrána nás vítala již lehce zaplněná místnost zdejšími usedlíky, kteří zřejmě usoudili, že s dnešním počasím se toho příliš dělat nedá a zamířili do svého lokálu. Dalo by se hovořit o tom, že jsme si užili klasický moldavský sobotní brunch. Promptně jsme obdrželi nijak zázračné, ale poživatelné budějovické desítky a na radu vedlejšího stolu obsazeného horaly v montérkách jsme zvolili snídaňový gulášek i utopence. Guláš byl výtečný, utopenec již méně, ale jestli něco paradoxně bodovalo, byly to takzvané „piváky“, tedy pivní rohlíky, které zřejmě zrovna dorazily z pekárny. Jak daleko se pekárna nacházela a čím přijely do těchto končin, mi je záhadou.

Po pár pivech a pivácích naši tabuli návštěvou poctil i pan majitel. Hrdě jsme přiznali barvu a peripetie naší expedice. Oplátkou nám bylo sděleno, že moldavská nádražka je vlastně i místním kulturním centrem, jakož i poutavé povídání o výmalbě čekárny. Přese všechno se ovšem nejednalo o klasickou nádražku, na kterou jsou tak navyklí protřelí vágusové. Moldavská je totiž do značné míry turistickou restaurací (prý oblíbená u bicyklistů i běžkařů), což ovšem neznamená, že by se tu Moldavané občas nenalili. Interiér ničím nepřekvapil, snad jen čistotou. Venkoncem je tato nádražka výhrou hlavně kvůli romantické lokalitě, osobitým štamgastům a snahou fungovat tak, aby se sem nebála jít vyletněná rodinka na cyklovýletě. Však pan majitel stvrdil, že se snaží; skrze vypivené vzpomínky si vybavuji i úryvky rozhovoru, ve kterém hořekoval nad strázemi a překážkami, které mu působí České dráhy vlastnící stále drážní objekt. Naše posádka už ovšem tou dobou měla dost a jelikož se nám nepozdávalo strávit celou sobotu v Moldavě, deportovali jsme se do vlaku, kde celá veselá společnost pro změnu blaženě usnula na pryčnách. Usnula opět k neprobuzení, pročež se bonusově vyhnula platbě jízdného a podpořila tak vlastníka moldavské nádražky v jeho svatém boji proti zvůli Českých drah. Tak zas někdy. Moldava sice není zrovna frekventovaným dopravním uzlem, ale za další návštěvy nepochybně stojí.