Představa, že granty, či ještě lépe mecenáši v podobě korporací a oligarchů, nejlépe nahradí státní peníze investované do kultury, má novou oběť. Posledního ledna se se svými diváky rozloučilo ústecké Činoherní studio – koho by to ale zajímalo, vždyť jde o daleký Sever, kde volení zástupci lidu žonglují s desetimiliónovými částkami z evropských fondů (co je proti tomu rozpočet nějakého studia). Navíc herci z oblastních divadel na svých výplatních páskách mají v průměru ještě míň než učitelé, prostě to jsou socky, tak co.
Letos bylo předplatné do divadla špatným dárkem
Vinu za přerušení sezóny nenesou jen zastupitelé města tvrdící, že je oklamali radní, kteří v dokumentech zatajili změnu způsobu financování divadla z městských dotací na granty, ke všemu v menším rozsahu než s jakým divadlo počítalo, a radní (ČSSD, TOP09 a jeden zástupce SZSP) bránící se tím, že žádné divadlo přece nelikvidují, jen zprůhledňují toky peněz. No, až budou v únoru, kdy se rozhodne o grantech, tvrdit, že divadlo přestalo plnit svou funkci (ani na ty socka platy v únoru nebude a divadlo zůstane zavřené), a žádný grant mu nepřiklepnou, bude ta nula ve výdajích průhledná, to bezpochyby. Ostatně se tak aspoň zkrátí utrpení zmírajícímu – Činoherní studio může soutěžit jen o dvě třetiny částky, se kterou na provoz počítalo. Přežívalo by tak nejspíš jenom do září.
Jenže mnohem větší díl viny než neschopní a úplatní zastupitelé nese celá společnost, která pod tlakem, jemuž je dennodenně vystavována, přistupuje na rétoriku toho, že nejistota je nová jistota motivující nás odvádět co nejlepší výkony (aby po nás další výkony ještě někdo v budoucnu chtěl, že jo), že krátkodobou prací na jednom projektu se automaticky odrážíme k dalšímu, sice nejistému, ale jistě lepšímu, a že se takto darwinovsky rozhodne, kdo je hoden získání dalšího grantu, mecenáše, investora a kdo napříště již na čem pracovat mít nebude. A vůbec nejlepší na tom je, že se tak kolektivně zbavujeme odpovědnosti za fungování čehokoliv, už ani nemusíme nic sami hodnotit. Trh, granty a investoři už přece vytřídili zrna hodné podpory od plev, které si nezaslouží, aby spatřily světlo světa.
Nechápejte mě zle – nemám nic proti grantům jako takovým. Proč nepodpořit netradiční nápad, skupinku vědců, umělců nebo jakýkoliv jiný tým, aby jednorázově něco, co ve výsledku bude prospěšné, vytvořil. Problém je, když se z grantů a spoléhání se na soukromé investory vytvoří systém nahrazující kontinuální podporu. V tom neustálém důrazu na flexibilitu a dynamičnost každého z nás se snadno zapomene na to, že aby vzniklo něco výjimečného, je spíš než nejistota a nestabilita potřeba zázemí, dlouhodobý plán nebo třeba sehraný tým. Něco jako taneční pár, který se na světovou špičku dohrabe až po několika letech SPOLEČNÝCH tréninků absolvovaných s vědomím cíle se na tu špičku dostat – bez ohledu na to, o jak dobré individuální tanečníky jde. A to se dá, tuším, aplikovat na jakoukoliv činnost.
Je zvláštní, jak snadno se vzdáváme možnosti podporovat opravdu vyzrálé a nezávislé projevy lidského ducha a spokojujeme se s tím, že vstupenka na koncert, výstavu, do divadla je zároveň reklamou neuvědomujíce si, že tak zároveň zásadně měníme způsob, jakým hudbu, artefakty, performanci vnímáme. Zajímavé je i to, jak si málokdo uvědomuje významový posun v diskurzu o mecenášství. Když se obhájci teorie „dobré věci si na sebe vydělají samy“, ohánějí tím, že veškerá významná díla vznikla z peněz soukromníků, opomínají (krom toho, že to zjevně není pravda) skutečnost, že většinou si tito soukromníci objednávali díla pro svou vlastní potěchu, nanejvýš reprezentaci. To je ve velkém kontrastu vůči sponzoringu či investování, kde jde jen o navýšení vlastních zisků, při kterém je jakýkoliv umělecký projev degradován na trochu sofistikovanější PR produkt.
Když se letos ve Slováckém divadle pustili do inscenace o likvidaci oblastního divadla, asi netušili, že jedno se opravdu pohřbívat bude.
Stačilo by přitom relativně málo a vstupenky na koncert by nemusely být reklamou na telefonního operátora, kurátor by nemusel zvažovat, zda (ne)vystavit antisystémová díla podrývající společenské postavení náležící sponzoru-uhlobaronovi, a dramaturg divadla by mohl bez obav vymýšlet repertoár na rok dopředu, jak je u stálé scény nutné. Zatím můžeme jen doufat, že jedno oblastní divadlo, co mívalo vyprodáno a dostalo třeba i Radoka za divadlo roku, získá peníze ještě alespoň na půl roku provozu. A dál? Těžko doufat v zásadní změnu kulturní politiky. Činoherák tak v tom lepším případě, tedy že skutečně grant dostane, čeká snaha získat finance přímo od fanoušků na Hithitu. Tak, jak si to minulý rok vyzkoušely časopisy, „co si na sebe mají vydělat samy“.