Hrobce jsou vesnice kousek za Roudnicí s fantastickým názvem a fantastickou vilou hned naproti nádraží. Nádražka v ní bohužel není, ale bohdá, že žízní nezahyneme.
Titul nejbližšího místa k nádraží, kde se dá v Hrobcích zahnat žízeň, si může nárokovat pípa na fotbalovém hřišti. Její jedinou, ale zato dost podstatnou nevýhodou je sezónně i časově omezená otevírací doba. Zahájení jarní soutěžní sezóny mistrákem Hrobce–Pokratice už je za námi, musíme tedy přidat ještě pár kroků a připojit se k odborné pozápasové debatě v místním kulturáku. Jak každý ví, takové rozbory bývají ještě hodnotnější než elektronická tužka v rukou Franze Straky.
„Tři a půl tisíce pokuta a tři neděle nesmím na lavičku!“ rozhořčuje se od vedlejšího stolu zhrzený trenér domácího manšaftu. „Co jsem mu měl říct, svini černé?“ pokládá řečnickou otázku, přičemž černou sviní je pochopitelně myšlen sudí.
„Neměls mu říkat ‚Ty čůráku‘, měls mu říct ‚Ty jsi kokot!‘ On určitě neví, co to znamená,“ bohorovně navrhuje jeden z místních obtloustlých fotbalových expertů.
Jak patrno, utkání muselo být šťavnaté. Přinejmenším jako klobásy, které se na něm podávaly a nad nimiž se doteď všichni rozplývají. Pravděpodobně byly určeny už na včerejší zabijačkovou zábavu, a tak není divu, že na mě žádné nezbyly. Nedá se nic dělat, musím se spokojit s gambáčem za 21 korun. Beztak trpím značným střevním diskomfortem, takže nakonec z nově rekonstruované budovy nejlépe využiji čisté hajzlíky.
„Jak jste vlastně hráli?“ ptám se po návratu dvou hráčů, kteří mají očividně k alkoholu nejlaxnější přístup. „Remíza 1:1,“ odtuší jeden z nich. „Ale měli jsme vyhrát,“ dodává a mizí na vlak směr Ústí nad Labem. Dopíjím a mizím taky – ještě mě dnes čeká šichta v Kralupech.