Ich bin Bhópál!

Jestli je Berlín něčeho plný, tak jsou to klišé. O tom, jaké je to super cool místo ideální k životu. Blbost. Ve skutečnosti se nejvíc podobá indickému městu Bhópál, které v roce 1984 vešlo do dějin výbuchem chemické továrny. Těch podobností je víc, než by vám bylo příjemné. Nevěříte?

Obě města leží v jakési polopoušti uprostřed totální pustiny. Moře žádné, hory žádné. A co to slyším? Že jsou v Berlíně jezera? Ano, ty jsou v Bhópálu taky. A v obou případech místní obyvatelstvo spojuje záliba v rekreaci u těchto vodních ploch. Protože kam taky jinam vypadnout z takové řiti?

Obě města jsou neuvěřitelně ohavná. Pokud se náhodou něco dá označit za kulturní či historickou památku, vždycky je to čistý bizár. Sovětský rapper, španělský breakdancer nebo masný trh, prašť jak buchni.

Obě města vstoupila do historie tím, že v žádném z nich se nikdy neudálo nic dobrého. Námitku, že v Berlíně přece zbourali zeď coby symbol železné opony, neuznávám. Oběti bhópálské katastrofy taky dostaly symbolických 300 dolarů odškodného. Symbol jako symbol.

Obě města jsou ztělesněné zoufalství. Bhópál má největší celoindický podíl obyvatel pod hranicí chudoby (48 %), Berlín největší celoněmecký podíl turistů pod hranicí chudoby ducha. Ale těch 600 tisíc lidí ve slumech má aspoň nějakou naději. Na rozdíl od těch, co stojí v sobotu večer frontu před Berghainem.

A samozřejmě, obě města začínají na stejné písmeno. Zní to banálně, ale není to jen tak. Vzpomeňte na Elektrïck Mann, kteří zpívají, že všechno, co je od Bé, je dobré. Ani jedno z těchto měst však v textu nezmiňují. Proč asi?

Pořád nestačilo? Dobře. Tak se podívejte na titulní fotku. Ne, to fakt není berlínská radnice. To je bhópálská mešita Tádž-ul-Masádžid. Rotes Rathaus vypadá takhle.