Jerevan: Nesnesitelná lehkost nedělního odpoledne

23 Srp

Autobusové nádraží Kilikia je zážitek samo o sobě. V jeho nenápadně půvabné budově se snoubí východní slabost pro dekor s důrazem na funkcionalitu. Kdysi přepychová dopravní křižovatka je dnes spíš ospalým přístavem pro pár maršrutek a jednu důchodkyni za přepážkou. Nástupiště jsou lemovaná pozůstatky opuštěných bister s logy coca-coly jako mementem zborcených podnikatelských snů. Cestující si však nemusí zoufat. Nádražka je hned naproti nádražní hale a přesně taková, jakou ji máme rádi – s levnými hotovkami a familiární obsluhou.

V brzkém nedělním odpoledni lokál není zrovna plný, jádro klientely tvoří taxikáři popíjející kávu a jedna velká rodina, která vyčnívá nejen halasnou zábavou a obřími porcemi. Oděni do zástěr, tílek a tlustých ponožek v pantoflích působí nějak nepatřičně. Arméni si totiž potrpí na eleganci. Ženy by bez perfektního makeupu a podpatků nešly ani vynést odpadky a muži nezůstávají pozadu. Saka a polobotky si oblékají i pastevci v zapadlých vesnicích, druhým dominantním stylem jsou luxusní sportovní soupravy (nejlíp s logem BMW). Zajímá-li vás ale původ oněch stolovníků, co ve mě probudili modní policistku, tak vězte, že šlo o bulharského byznysmena s rodinou.

Nabídku jídla zajišťuje teplý pult s variací karbanátků, řízků a zelenin v nejrůznějších úpravách, kdesi v rohu se krčí i špagety. Nápoje se servírují pouze v lahvích, pivo je skvěle vychlazené (jak jinak než Kilikia, která se vaří opodál) a nabídka nealka pestrá. Artiklem číslo jedna je ovšem arménská káva za bezkonkurenční cenu 100 AMD (asi 5 Kč). Vaří ji tu ve elektrifikované dževě, rychlovarné konvici s poctivými nánosy aromatického lógru. Interiér je velkolepý a strohý zároveň, honosné zlaté závěsy kontrastují se spartánskými dřevěnými židlemi. V rohu je akvárium obývané velkou černou rybou, jejíž hluboký pohled prozrazuje, že žije už dlouho a zná mnohé strasti existence.

Náhodně objevíme tajnou zadní místnost plnou prošedivělých arménských gentlemanů. Zda to byli obědvající řidiči, zednářský spolek nebo šachový kroužek se už s jistotou nikdy nedozvíme. Batohy necháváme u ochotné obsluhy a vydáváme se na průzkum okolí. Zjistili jsme za vás, že tam kromě vraků minidodávek a kancelářské scifi budovy obrostlé břečťanem nic není. Vydáváme se tedy lelkovat zpět na nádraží opanované staříky, kteří se v kavkazském veřejném prostoru těší zvláštnímu respektu. Jeden z nich, zřejmě místní kápo, s námi družně cvičí naši arménskou slovní zásobu čítající asi 10 položek. S mírnými přechody do ruštiny nám sdělí všechny podrobnosti o našem spoji a odkráčí za kámošem, který se snaží lovit cigarety z výherního automatu. Je to devadesátkový model s nevyzpytatelným kovovým chapadlem a stroj nad mužem drtivě zvítězí.

Přestože čas plyne krásně pomalu, doba našeho odjezdu se nachýlí. Vyzvedáváme batohy a vřele loučíme se s obsluhou, uklízečka mi chválí výběr životního partnera, protože je vysoký a krásný. Co si o tom myslí schopenhauerovská ryba, se už nikdy nedozvíme. Ale nejspíše nic.

mrybi

Comments are closed.