„Nágpur. Čím víc na jih, tím větší vedro. A tím větší kokoti,“ stojí v mých deníkových záznamech z listopadu 2008. Do hlavního města citrusů, hinduistického extremismu a dalitského buddhismu se vracím po devíti letech a jedenácti měsících.
Džajpur: Pantry, do not entry
Něco vám povím. Já už jsem na hlavním nádraží v Džajpuru jednou byl, a to na den přesně před rokem. Skončilo to však naprostým fiaskem. Jeho předzvěstí bylo už to, že jsem si spletl čísla nástupišť a domníval se, že můj vlak do Dillí staví na jedničce, a tedy že ho z nádražky uvidím. Jak to dopadlo, už si můžete snadno domyslet.
Mathura: Mezinárodní nádražka pro vědomí Kršny
„Uvědomujete si vůbec, jakého prasáka to uctíváme?“ rozhořčuje se kamarádova spolužačka, feministka a zaměstnankyně indické armády. „Vždyť spal s šestnácti tisíci princezen a s každou měl deset dětí. Holkám, co se koupaly v řece, schovával oblečení. Vám to fakt přijde jako něco, co si zaslouží úctu?“ Celá tahle tiráda mi zní v uších, když vystupuju z vlaku na nádraží v Mathuře. Tady je totiž krišňácká i nádražka. Se s tím smiř.
Continue reading “Mathura: Mezinárodní nádražka pro vědomí Kršny”
Hazrat Nizámuddín, Dillí: Ani rozumem, ani srdcem
Obsluha pomalá, nešikovná a nepříjemná. Talíře špinavé. Birjání průměrné, dósa ucházející, sámbhar spíš hnusný a místo kafe jen jakási podivná mléčná tekutina. Ani nádražní wifina sem nedosáhne. Přesto jsem v nádražce na Hazrat Nizámuddín strávil více než tři hodiny. Jsou prostě věci, které se nedají pochopit ani rozumem, ani srdcem.
Continue reading “Hazrat Nizámuddín, Dillí: Ani rozumem, ani srdcem”
Ahmadnagar: Térá kjá hógá, Kálijá?
Menší starobylé nádraží někde uprostřed vyprahlé pustiny. Teplé podzimní dopoledne, ale klidně by mohl být i jarní podvečer. Je to celkem jedno – den ještě pořádně nezačal a nejspíš ani nezačne. Po nástupišti se líně plouží pár cestujících a horký vzduch občas provětrá jen mávnutí křídel místního holuba. Vlak dobržďuje, zastavuje. Při došlápnutí na perón podvědomě sahám do kapsy pro harmoniku. Vítejte v Ahmadnagaru.
Bhópál: Když v nádražce houstne dým
„Bhópál ve dne? To by byl dobrý název pro něco. A Bhópál v dešti ještě lepší,“ píše mi Betla. Sice zatím nevíme, co by se tak mohlo jmenovat, ale obě potenciální jména nás napadají, když podávám hlášení, že stepuju před bhópálskou nádražkou a odhodlávám se ke vstupu. Venku poprchá a vevnitř je mlha. Ne kvůli vzdušné vlhkosti, ale protože kuchař to nějak přehnal s flambováním. Jako třetí varianta se tedy nabízí Bhópál on fire. Jde se dovnitř.
Bína: Nejlepší věci jsou skoro zadarmo
Čitrakút Dhám Karví: Kudy chodí dějiny
Ptáte se mě, proč po Indii tak rád jezdím železnicí? Inu proto, že vlak mi o téhle zemi řekne úplně všechno. Nebo aspoň skoro. Ve druhé třídě, ať už spací nebo sedící, poznáte celou Indii nejlíp a bez námahy, pokud tedy za námahu nepovažujete povalování na modré kožence.
Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?
Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
Continue reading “Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?”
Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína
„Z takového otce musí mít rodina radost,“ přemítá NP, zatímco plive hnědé sliny skrz zamřížované okénko. „Však taky má. Viděls, jak ho od nás jeho dcera odháněla?“ odtuší Vítek a odsype do dlaně další dávku tabáku.
Continue reading “Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína”