Kladno: Hříchy pro pátera Knoxe

„Podívej, jak nás to město láká do své náruče!“ rozplývá se Hochficht, když poprvé zahlédne sloupce dýmu stoupající ze dvou chladicích věží kladenské elektrárny. „Nepřipomíná ti to snad napřažené lidské paže?“ ptá se hlasem ještě roztřesenějším než naše žlutá Regionova. „No jo, máš pravdu. Lorenzo Bernini hadra,“ přizvukuje NP a zasněně vyhlíží dlouho očekávaný cíl naší výpravy. Malebný soumrak a tři piva v krvi odkryjí romantickou a estetickou stránku i v těch nejotrlejších nádražních povalečích. Málo platné, Kladno prostě je česká odpověď na Vatikán. Přinejmenším v naší fantazii.

Continue reading “Kladno: Hříchy pro pátera Knoxe”

Kladno-Švermov: Tahle země není pro slabý

V každé zemi existují místa, kde nechcete žít. Historie, mýty a legendy, mediální obrazy reálné i smyšlené – všechno tak nějak podporuje fakt, že se tam žije za trest. Ve skutečnosti může jít o obyčejné, vlastně vcelku milé oblasti. Ale se svou pověstí jen tak lehko nepohnete, ať už jste ostrakizovaná bytost či město. Upřímně nevíme, jaký je skutečný život na Kladně. Možná fajn bydlení blízko metropole. Ale koho zajímá realita vně fantazie? Když jsme se blížili k městské části Kladno-Švermov, odhodlalo se město dostát obrazu svému.

Continue reading “Kladno-Švermov: Tahle země není pro slabý”

Rožnov pod Radhoštěm: V stínu kapradiny

Že je v Rožnově valašský skanzen, ví přinejmenším každý, kdo má doma samorost na výstavce a koberce na stěnách. Málokdo však ví, že se zde nachází také valašská odpověď na vilu Tugendhat. Ano, místní nádražka. Abychom se na její poznávací návštěvu náležitě připravili, zpovídáme ve vlaku místní holky, které předtím, než je stejně jako Donnu pustili k maturitě, chodívaly na lahváče do nádražky, které podle vzoru Beverly Hills 90210 přezdívaly Peach Pit. Klárčiny lži o tom, že měla vlastně hezké dospívání, rozsekává informace, že jedna z gympláckých tříd si do nádražky umístila tablo.

Continue reading “Rožnov pod Radhoštěm: V stínu kapradiny”

Frenštát pod Radhoštěm: Cogito ergo sum

„Prosímvás, je ve Frenštátě nějaká nádražka?“ zoufale se tážeme paní průvodčí poté, co zjistíme, že stánek ve Veřovicích má otevřeno jen v letní sezóně. „Jo, takový bufet pod nádražím tam je. Ale tam bych radši nechodila,“ rozpačitě odpovídá žena s kleštěmi. Zažít něco, co jsme nikdy ani zažít nechtěli? Lepší doporučení si nemůžeme přát.

Continue reading “Frenštát pod Radhoštěm: Cogito ergo sum”

Dřísy: Já tady žádné lidi nechci!

„Nechápu pointu vašeho dotazu,“ ozývá se ze sluchátka zastřený hlas. A to jsme se jen pokoušeli telefonicky zjistit, zda má nádražka v Dřísech po prodlouženém víkendu otevřeno. „Doufám, že hostinský není ozbrojen,“ shrnuje naše obavy Míša, když náš vlak konečně zastaví na velkém, leč opuštěném nádraží mezi Brandýsem a Všetaty. Výstup na perón je tentokrát skutečným krokem do neznáma.

Continue reading “Dřísy: Já tady žádné lidi nechci!”

Chrastava: Hody s květákovým granátem

Kdesi na dalekém severu se nachází víska zvaná Chrastava. Jednou za čas zde zavane mladá kultura – to když místní mládež pořádá veselý festival zapadlých, leč cílevědomých kapel ve vybetonkovaném prostoru chrastavského koupáku. Také se tu často přestupuje. Ale hlavní dominantou tohoto sídla je jisté zařízení nalézající se na nádraží. Ano, chrastavská nádražka je vyhlášená. Předcházejí ji jak zkazky spokojených strávníků, tak reklamní tabule vyvěšená hluboko ve městě.

Continue reading “Chrastava: Hody s květákovým granátem”

Čelákovice: Padesát odstínů hnědé

V bulletinu Místního sdružení ODS Čelákovice ke 135. výročí železniční trati Praha – Čelákovice – Nymburk se píše: „V roce 1907 došlo k dalším menším stavebním úpravám. K výstavbě zcela nového objektu se přistoupilo v pol. 20. let 20. stol., kdy probíhalo zdvoukolejňování úseku Lysá nad Labem – Praha Vysočany (1925–1928). Nová budova byla postavena v roce 1926 a nově byla zřízena i nádražní restaurace v objektu navazujícím na hlavní výpravní budovu. Restaurace byla stavěna na finanční náklady pana Oldřicha Olmera. Obě stavby se zachovaly dodnes…“

Continue reading “Čelákovice: Padesát odstínů hnědé”

Kroměříž: Klíče od pevnosti Boyard

Jak jste si jistě všimli, ve svých recenzích nikdy neopomenu zmínit, jaký pořad v té které putyce zrovna pouštějí v televizi. Myslím si totiž, že výběr programu je vždy nedílnou součástí tamního duchovního a myšlenkového milieu. Je-li tomu skutečně tak, pak by se nádražka v Hanáckých Athénách dala celá charakterizovat jediným postřehem: v čase mého příchodu tu jede na obrazovce německý kriminální seriál.

Continue reading “Kroměříž: Klíče od pevnosti Boyard”

Olomouc: Kilo v půlce

Když mi místo rychlíku na Vsetín zastavil na libeňském nádraží City Elefant, bylo mi okamžitě jasné, že dnešní cesta s přestupem v Olomouci nebude jen tak. O tom, že popelnice dospěje do svého cíle, jsem nepochyboval. O sobě jsem však začal mít pochybnosti ve chvíli, kdy se do mě opřel ledový vichr z naplno puštěné klimatizace. Na přestupu v krajském městě tedy nezbylo než se jít spravit do místní nádražky. Ostatně soudím, že ji vám i Olomouci dlužíme.

Continue reading “Olomouc: Kilo v půlce”

Valašské Meziříčí: Nádražkové Deuteronomium

„Člověka to trochu rozhodí, když se na něj z řeky začne sápat jakási postava a vydává u toho nesrozumitelné zvuky,“ popisuje mi Flaška svůj první kontakt s městem Žerotínů a Dezy. S rodákem z megalopole, kde v rybníce vesele hajlují mrtvoly, však taková informace otřást nemůže.

Valašské Meziříčí sice nejvíce proslavila Mňága a Žďorp, jeho životní realitu však ve svých textech mnohem lépe zachytila jiná hudební skupina – alkorapová úderka Elektrïck Mann. A jelikož jejich frontman Ice-B v listopadu umřel a nádražku v říjnu zavřeli, dočkáte se místo skutečné recenze jen pár vzpomínek na jarní návštěvu. Valašskomeziříčská nádražka totiž měla, na rozdíl od Jožo Ráže, vlastní tvář.

Continue reading “Valašské Meziříčí: Nádražkové Deuteronomium”