Při letošní plavbě po řece Sázavě na nás čekalo, jak už to tak na vodě obvykle bývá, nejedno zajímavé zpestření a překvapení. Po uhrazení jedné noci v kempu “Na Plovárně” se dvě členky dámské části naší výpravy začaly zvědavě zajímat o stav tamních záchodků a sprch. Bodrý majitel v námořnickém tričku, jehož řev se rozléhal snad až do dalekých Pikovic, je tak v dobré víře odkázal na blízkou hospodu, odkud se však děvčata po chvíli vrátila s výrazem totálního znechucení a přáním, aby byl celý výjev co nejdříve vytěsněn z jejich mysli. I chopila jsem se pohotově fotoaparátu a jala se celý široký komplex zdokumentovat.

(more…)

Když jsem v 6 hodin ráno nasedla do autobusu s cedulí Эльбрус za předním sklem, nevěděla jsem přesně, co čekat, exkursovodka Natalja Filipovna mi to ale vzápětí vyjasnila. Strávíme nezapomenutelný den na nejvyšší hoře Kavkazu a ještě při tom stihneme oslavit narozeniny našeho spolucestujícího Borise, což hned dokázala zpěvem písně „С днем рождения, Борис!“

(more…)

To si takhle člověk vyrazí z Krasnojarsku na skály za městem (přírodní rezervace Столбы), pije čaj na prosluněných vrcholcích žulových věží, ale pak přijde okamžik, kdy se zkrátka toho čaje v močovém měchýři potřebuje zbavit. Jelikož odbočení z vyšlapané cesty znamená zapadnutí po pás do sněhu, nelze se v tomto případě vyhnout návštěvě místního “bílého domu”. Dobrou chuť, jestli právě obědváte!

Slyšeli jsme, že prý máme dobrý reklamní slogan. Chyba lávky. Tenhle slogan vymyslel sám život. A na záchodcích v prvním patře hlavní budovy FF UK na Palachově náměstí jej zvěčnil někdo, koho zrovna osvítil knjaz Miloš. Zdalipak tam ještě tato hluboká životní moudra jsou? Nafotil jsem je někdy v září 2008. To jsem se asi fakt musel před státnicema nudit…

Ano. I Velký duch a Otec národa Móhandás Karamčand Gándhí chodil na velkou. Ku cti mu může sloužit fakt, že díky frekventovaným protestním hladovkám nemusel tuto nízkou činnost vykonávat až tak často.

Pokud nepočítáme jeho občasné internace v luxusních věznicích, strávil Mahátmá Gándhí víc než deset let v hliněné chatrči nedaleko Nágpuru. V ášramu v Sévágrámu předl na kolovrátku, pěstoval zeleninu a věnoval se dalším bohulibým činnostem. Docela by mě zajímalo, jestli to opravdu byl trvale udržitelný rozvoj, nebo jestli tuhle srandu coby právník z podnikatelské rodiny dotoval ze svých bohatých fondů.

Že Mahátmá opravdu nebyl až takový prostý lidový mudrc, zjistíte ve chvíli, kdy navštívíte jeho toaletu. Vysokoškolská studia v Británii se zjevně podepsala i na jeho hygienických návycích. Anebo možná šlo o zvláštní druh kompenzace. Když už kvůli image nemohl dávat své elitářství najevo veřejně, vynahradil si to aspoň na záchodě. Evropském.

Dejvice jsou kraj vágusům zaslíbený. Mají tu skvělou nádražku, Ural, Kraba a nejdrsnější veřejné záchodky. Budova trafiky u zastávky na Kulaťáku slouží jako přístřeší nejrůznějším živlům, které si zde s chutí vykouří svou machorku a vypijí svůj krabicák, než se vydají na další potulky velkoměstem. To je však jen malá demoverze toho, co se skrývá v suterénu.

Podzemní osvěžovna sloužila původně pouze jako záchodky, dnes se tu nachází i nálevna, která dělá opravdovou čest slovu nonstop. Poprvé jsme sem zavítali před rokem a půl. Možná za to mohlo množství zkonzumovaného nasvaje, ale prostě jsme s Haimim nějak nedokázali pochopit, proč odtud děvčata utíkají a nenechají nás ani vypít pivo. Pochopil jsem to až při pozdější návštěvě. Bylo lehce před polednem a z baru se již (nebo ještě?) ozýval čilý ruch, cinkot sklenic a skřeky značně podroušených štamgastů. Já však tentokrát ještě před vchodem uhnul doleva, neboť jsem potřeboval tekutiny spíš vyloučit než doplnit. Záchody jsou zadarmo a po pravdě řečeno, není se ani čemu divit. Po dvouminutovém očistci jsem se ještě rád vrátil na denní světlo a zařekl se, že bez nějaké dobroty za pyskem se sem jen tak nevrátím.

WC v suterénu Národní knihovny označil i její bývalý ředitel Vlastimil Ježek za nejšílenější záchody v Praze. Řekl to v rozhovoru pro časopis Týden na podzim 2008 a slíbil, že ještě do konce roku dojde k jejich opravě. Když jsem proto ve středu kráčel do Klementina pro knihu o hindské fonologii (sic!), krok mi svazovala nejistota, zda nevzal za své další kus mého studentského mládí…

Nevzal. Sociální zařízení ve vyšších patrech sice vypadají tak kultivovaně, že by se k nim rád přivinul i náhodně kolemjdoucí japonský turista, ale nenechte se touto Potěmkinovou vesnicí zmást. Leccos ostatně napoví i leták na dveřích varující před hrozbou žloutenky. Právem. V podzemí stále najdete záchodky, nad nimiž zaplesá srdce každého pravověrného váguse. Průkazku ke vstupu do knihovny zpravidla k jejich návštěve nepotřebujete, stačí se tvářit nenapadně. A pak už jen doleva dolů po schodech a nasávat plnými doušky estetický zážitek z kombinace vpravdě sociálních zařízení uprostřed krásného barokního komplexu.

Tenhle hajzlík jsme objevili v horách u Biškeku. Šli jsme po horské pěšině a záchodky stály u malého kamenného domečku, jakože bivaku pro horolezce. Ta díra pod nimi je mnohem větší, než jak to z fotky vypadá.

Takhle to vypadalo v základním táboře pod Mustag-Atou v Číně. Ty veřejné záchody smrděly ješte víc než hajzly v Rokytnici, takže všichni srali buď po okolí, nebo si rovnou postavili svůj  
záchod-stan.