Tyhle kluky z Belgie zbožňuju. A můžu si dokonce vybrat ze dvou důvodů. Buď jsou to melancholické kytarové podklady, nebo ultimátní elektronický masomlejn jako od Horsta Fuchse. Being Kurtwood bylo skvělé i s Acherem a Bleubirdem a hostovačku Radical Face na druhém albu jsem si zpíval místo vánočních koled. Na nové desce se posouvají se někam k dubu, ale v jejich podání to zní trochu jako mluvení do dubu. Titulní Shotgun Rules s hostující Marinou Gasolinou dává, zato M. Sayyid z Antipop Consortium na můj vkus moc nezazářil. Ale to neznamená, že je mám míň rád. Někoho, kdo nahraje písničku s takovýmhle názvem a videoklipem, totiž nemůžete jen tak zavrhnout.

A jak by řekl klasik Google coby odborník na překlady z vlámštiny: “Ale spíše než nadále vyřizovat sednout, a rozhodli Graap Geeter pak ale novou strategii Shotgun Pravidla a volného hodu line prostřednictvím svého nového labelu Marathon Of Dope.” Takže TADY to je.

Jako já nechci nikoho nasrat, ale po poslechu Karaoke Tundry s Peťo Tázokem sem byl jednoho brněnského večera natolik znuděn, že od další hiphopové skvadry sem čekal jen to nejhorší.

(more…)

Náhoda a přítel google tomu chtěli, že jsem se tuhle proklikal až na tuhle stránku. Předpokládám, že každý uživatel internetu asi bude znát databázi imdb.com. Při zhlédnutí tohoto encyklopedického veledíla ale nejspíš dostane chuť vrátit řidičák. Stránky imcdb.org sice nevynikají žádným nápaditým designem, ale o ten tady nejde. Velorex z Vrchní, prchni, rozstřílená Dačka (pardon, Renault 12) ve Flic ou voyou, tříkolka z Mr. Beana, Kit z Knight Ridera. A samozřejmě i Upír z Feratu a Electra Glide in Blue. Všechno to tam je. Filmoví a automobiloví fanoušci, TOHLE jsou stránky, na kterých strávíte mládí.

A abychom tu měli i nějaké veselé video, přidávám své oblíbené. Maďarsko, Barkas a Schumacher. Co chcete víc?

K pornokomiksu mám vřelý vztah, pěstovaný už od dětství. Dodneška si v ostrých obrysech vzpomínám, jak jsem se dostal k prvnímu takovému sešitku s kreslenými prasárnami.

(more…)

Kdybyste chtěli korunovat město s nejbídnějším kulturním životem v Česku, museli byste to vzít od východu a od konce abecedy. Nevím, jestli se tam někdy vrátím. Pepek se vrátil. Do města, kde vlastně ani není náměstí. Do města, kde lišky dávají dobrou noc a záhony před barákem vám ožírají srnky. Do města, kde teprve pochopíte smysl pojmu industrial. Do města, kde teprve nedávno konečně postavili sochu Janu Baťovi. A další pozapomenutí zlínští velikáni IdeaFatte vydávají na konci února novou desku.

Česká televize se ráda holedbá, že na Štědrý večer nasazuje původní celovečerní pohádku. Letos to ale bylo trochu jinak. 2 miliony koncesionářů mohly od vánočního stromečku sledovat, kterak režisér Hynek Bočan vykrádá sám sebe.

Na úvod by nebylo špatné trochu si vyjasnit pojmy. Láska rohatá není žádná pohádka. Je to test ze znalostí pohádek již dříve natočených. Variací a popkulturních odkazů zde najdeme tolik, že se v nich ztrácí i univerzálně použitelný milovník Jiří Mádl v roli čerta Záprtka a univerzálně použitelná princezna Táňa Pauhofová coby služebná Anička.

V éře karaoke soutěží typu Superstar se už jen těžko dá hovořit o nějaké originalitě, ale Hynek Bočan udělal pro devalvaci tohoto slova maximum. Jeho opus magnum S čerty nejsou žerty, které shodou okolností běželo ve stejnou dobu na Nově, je tím nejcitovanějším zdrojem. Čerti tady mají hodnosti podle zvířat a znovu si připomeneme, že co peklo schvátí, to už nenavrátí. A ani další klasická díla nezůstávají ušetřena. Jirka Mádl je malej, ale šikovnej, a při vstupu do pekla se ozývá Smoke on the Water od Deep Purple. Nejtěžší otázka popkulturního kvízu nakonec zní: pitvoří se Jiřina Bohdalová jako Křemílek, nebo jako Vochomůrka?

V těchto souvislostech asi nepřekvapí, že pohádka se původně měla jmenovat Zlatý voči. Ty měl asi režisér, když si sliboval, že se jeho snímek zařadí do zlatého fondu českých pohádek. Místo toho míří do úplně jiné kategorie. Jen možná bylo vhodné diváky upozornit, aby si k televizi vzali tužku a papír, aby se jim při absolvování testu lépe sčítaly body.

Jsou tady Vánoce. Do okna vám suše a bez mrknutí civí Sneško Belić, vy zíráte do počítače a s vypětím veškeré mozkové kapacity rozmýšlíte, jestli je dobrý nápad jít na kilo salátu a cukroví večer chlastat. Ale pojďte zkusit ještě nahodit záložní agregáty, doposud neztracené pod hladinou majonézy… pojďte si maličko zavzpomínat. Můžu vám za to slíbit sladkou odměnu, pláž a nejkrásnější slovanské děvojky. Jen chvilku trpělivosti.

Píše se rok 1997. Eso i jiné české hitparády bourají neprve No Doubt, pak američtí hezounci z Backstreet Boys, ty sesadí pro změnu australští smooth-faces Savage Garden, které nakonec v prosinci stejně porazí Nick, Howie, Brian a A.J., protože jsou přeci jen pohlednější, je jich víc a jejich promoklé košile mají ještě o něco nižší gramáž.

Krom toho poprvé do rádií vniká nový hudební styl, doposud známý jen mezi graffiťáky a pár nadšenci. Hip-hopová formace Chaozz diktuje o úpadku televizní zábavy, a to způsobem, že všechny děti před obrazovkami hýkají nadšením.

Mezitím o pár set kilometrů dál, ve Svazové republice Jugoslávie, znají hip-hop jen o chvíli kratší dobu, než černoši z Bronxu. Rap a beaty jsou pro ně v polovině devadesátých natolik samozřejmé pojmy, jako byl Zlatý slavík pro Gotta, Bílou a Olympic pro nás.

Z tohoto dnes již oldchoolu jsem pro vás vybral svoji oblíbenou černohorskou dvojici Monteniggers. Už sám název dává tušit, že tady se nebudou řešit žádná vážná sociální témata, a zároveň se tím tak trochu zavazují, že jim to bude šlapat aspoň způli tak, jako opravdovým niggaz z New York City. Posuďte sami, zda závazku dostáli a zatlačte slzu společně s otázkou, proč musíme být ve všech hudebních trendech sto let za opicemi.

Sůl a tequila, citróny na kila…

P.S.: Veselý Vánoce, vole!

Jak se řekne superman německy? Übermensch? Nikoliv. Der Schlangemann! Der Multi-Mensch! Herbert Schlangeman je typický hrdina, jenž zvládá vše, co si dovedete (i nedovedete) představit - od domácích prací až po práce záchranářské. Dokáže být také velmi citlivým a romantickým mužem. Jeho svůdným slovům málokterá žena odolá, stačí aby pronesl “Die Himmel ist schön, Du bist schön” a dívčí srdce jihne jako nikdy předtím. A když říká “Ich bin Adolf, Du bist Eva”, přichází i to nejpočestnější děvče o poslední zbytky cudnosti. Ale co to? Jeho vyvolená nemá žádnou díru? To by ale nebyl Schlangemann, aby neměl v záloze plán B!

Aby toho nebylo málo, Dr. Herbert Schlangemann je také úspěšně publikujícím vědcem. Jeho dva články (automaticky vygenerované počítačem, sic!), byly přijaty na dvě recenzované (!) konference pořádané pod hlavičkou organizace IEEE. Více si můžete přečíst na jeho blogu.

K dnešnímu veselému videu pouze tři poznámky:

1) Kapela Fousatej hat je z Havlíčkova Brodu. Jsou čtyři, takoví lehce zarostlí, a hrajou poctivý bigbít. Už velmi dlouho. Je k tomu potřeba něco dodávat? Snad jen to, že i Hati si zaslouží alespoň jeden profi videoklip z produkce Vágus.cz.

2) Wikipédia dí, že obraz kuřáka je v literatuře často spojován s individualitou a odměřeností. Kouření cigarety taky může zakrývat bohapusté zevlování. První významná studie o vztahu mezi rakovinou plic a kouřením byla zveřejněna v roce 1950. Všichni tehdy báňali jako sádroví trpaslíci. Reklama na tabákové výrobky v USA kvetla až do roku 1971, kdy byla v rozhlasu a TV zakázána. Když se dnes na ty roztomilosti koukám, říkám si, esli to nebyla škoda.

3) První americké drive-in kino bylo otevřeno v roce 1933. Vlna jejich popularity dosáhla vrcholu na přelomu 50. a 60. let. Opěvovali je Beach Boys. Šoupnete děti do dětského koutku, nakoupíte hromadu koly a popcornu, zvuk k filmu naladíte na autorádiu a můžete se začít nerušeně muchlovat na zadních sedadlech svého Chevroletu. A k tomu vám pustí ty nejroztodivnější před-znělky, pauza-znělky a zá-znělky (…Hey Folks, It’s Intermission Time…). Co víc chtít? Kvůli nástupu VHS kazet však šla drive-in kina časem do kelu. Nicméně se prý teď začíná rozjíždět DIY hnutí guerilla drive-inů. Ještě o tom zkusím něco zjistit.

Video s láskou věnováno všem kuřákům a milovníkům retra.

Prořídlé mastné vlasy schované v kulichu, půl roku nestříhaný vous. V galerii mých oblíbených hudebních umělců tentokrát dostává slovo pravý vágus.

Tim Holland se činí. Dřív jako Mansbestfriend, teď už jen jako Sole, a poslední dobou hlavně s kapelou Skyrider Band. Pokud si zrovna nelistuje v knihách Slavoje Žižka, nahrává jako divý a většinu toho dává volně ke stažení. Napřed EP Battledields, pak LP Plastique a nakonec i první protiobamovský hiphopový beef My President, ve kterém říká, že nechce mít v Bílém domě žádného černého republikána. A minulý týden mi od něj přišel spam, že vydává svůj první mixtape s názvem Nuclear Winter. Hostují Ceschi, Astronautalis, Bleubird a další čeládka. Jak se tak dívám z okna, tohle bude pěkně horká zima!

Přiznávám, zase je to někdo z Anticonu. Ale já tenhle label prostě zbožňuju. Příště už snad sáhnu někam jinam.