Jak se řekne superman německy? Übermensch? Nikoliv. Der Schlangemann! Der Multi-Mensch! Herbert Schlangeman je typický hrdina, jenž zvládá vše, co si dovedete (i nedovedete) představit - od domácích prací až po práce záchranářské. Dokáže být také velmi citlivým a romantickým mužem. Jeho svůdným slovům málokterá žena odolá, stačí aby pronesl “Die Himmel ist schön, Du bist schön” a dívčí srdce jihne jako nikdy předtím. A když říká “Ich bin Adolf, Du bist Eva”, přichází i to nejpočestnější děvče o poslední zbytky cudnosti. Ale co to? Jeho vyvolená nemá žádnou díru? To by ale nebyl Schlangemann, aby neměl v záloze plán B!

Aby toho nebylo málo, Dr. Herbert Schlangemann je také úspěšně publikujícím vědcem. Jeho dva články (automaticky vygenerované počítačem, sic!), byly přijaty na dvě recenzované (!) konference pořádané pod hlavičkou organizace IEEE. Více si můžete přečíst na jeho blogu.

K dnešnímu veselému videu pouze tři poznámky:

1) Kapela Fousatej hat je z Havlíčkova Brodu. Jsou čtyři, takoví lehce zarostlí, a hrajou poctivý bigbít. Už velmi dlouho. Je k tomu potřeba něco dodávat? Snad jen to, že i Hati si zaslouží alespoň jeden profi videoklip z produkce Vágus.cz.

2) Wikipédia dí, že obraz kuřáka je v literatuře často spojován s individualitou a odměřeností. Kouření cigarety taky může zakrývat bohapusté zevlování. První významná studie o vztahu mezi rakovinou plic a kouřením byla zveřejněna v roce 1950. Všichni tehdy báňali jako sádroví trpaslíci. Reklama na tabákové výrobky v USA kvetla až do roku 1971, kdy byla v rozhlasu a TV zakázána. Když se dnes na ty roztomilosti koukám, říkám si, esli to nebyla škoda.

3) První americké drive-in kino bylo otevřeno v roce 1933. Vlna jejich popularity dosáhla vrcholu na přelomu 50. a 60. let. Opěvovali je Beach Boys. Šoupnete děti do dětského koutku, nakoupíte hromadu koly a popcornu, zvuk k filmu naladíte na autorádiu a můžete se začít nerušeně muchlovat na zadních sedadlech svého Chevroletu. A k tomu vám pustí ty nejroztodivnější před-znělky, pauza-znělky a zá-znělky (…Hey Folks, It’s Intermission Time…). Co víc chtít? Kvůli nástupu VHS kazet však šla drive-in kina časem do kelu. Nicméně se prý teď začíná rozjíždět DIY hnutí guerilla drive-inů. Ještě o tom zkusím něco zjistit.

Video s láskou věnováno všem kuřákům a milovníkům retra.

Rosák: Tak copak máš pro nás dnes, Matouši?

Čáslavský: Myslím, že čtenáři Váguse si protentokrát zaslouží kombinaci dvou kultů naráz. Proto v tomto videu hrají hlavní roli Bollywood a disco.

(more…)

Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…

Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.

204 minut. Tak dlouho zhruba trvá jedna cesta vlakem z Prahy do Otrokovic nebo jedno líčení u chorvatského soudu. A taky jeden z nejlegendárnějších bollywoodských filmů z roku 1975.

Dobře, to přirovnání k soudu je trapně prvoplánové. Ten vlak už ale ne. Všechno to totiž začíná scénou na opuštěném nádraží kdesi uprostřed Indie. Rádžasthán? Maháráštra? Nebo snad Arizona? Texas? Colorado? Není to vlastně jedno? Tohle je totiž curry western, hombres. Sholay. Šólé. Plameny. Poctivá kovbojka se vším všudy. Juliu Borisoviči Brynnerovi závistí padají poslední zbytky vlasů. Kam se hrabe Sedm statečných. Tady na bandu padouchů stačí dva. Dharméndra a Amitábh Baččan. Vlakové honičky, rvačky, střílečky, zpěvy a tance, uhýbání střelám jako v Matrixu, spravedlivá pomsta, šťastný konec. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A k tomu ta scéna s mincí. A ta písnička…

Skupina Taxmeni je pravděpodobně jedinou českou kapelou hrající styl military-country. Že jste o tohle stylu ani o Taxmenech nikdy neslyšeli? Pak vězte, že Taxmeni vznikli již v roce 1970, časem pochopitelně skórovali na Portě, jeden čas se jmenovali Krajánci a zprvu hráli „zpěvné melodie tradiční americké country music“. Po roce 1990 se do toho vrhli naplno a military-country styl proslavili v sérii alb Calamity Jane. Na svém webu o sobě prohlašují, že „zhudebnili příběhy o vlastenectví, odvaze, chlapské cti a morálních principech“.

Strhující story Taxmenů dokonce vedoucí skupiny Jaroslav Čvančara (pětistrunné banjo) sepsal v knize Taxmeni aneb Hledání country grálu. Toto dílo je anotováno takto: „Pustíte-li si ke čtení knížky ješte i muziku kapely, ukáže se vám třicetileté taxmenské hledání country grálu v celé jeho prostorové plastičnosti. Od jednoduchosti kamarádského trampského muzicírování až po labyrint složitých vztahů mezi lidmi (…) Od prostších zhudebněných veršíků až po takřka básnické eseje s neotřelými myšlenkovými obraty a grify vyššího textařského řemesla… Ale takový, místy přímočarý, jindy složitý, je i život. A o tom především je tato kniha.“

Pokud by vám to snad nestačilo, celou knihu si můžete stáhnout ZDE, a louskat ji za dlouhých zimních večerů, které letos nastaly již v půlce října.

No, poslouchat se to samozřejmě nedá, a tak jsme vám videoklip k military-country fláku „Hrát, hrát, hrát“ vylepšili mocným hláskem lorda Morbivoda. K poslechu doporučuji konzumaci buřtguláše z ešusu. Hliníkovou lžičkou, pochopitelně.

“To si snad děláte prdel!?” pronesl nešťastný zvukař a málem se rozbrečel. Pravda, s rozplácnutým mikrofonem, který jen tak tak přežil střet s vysokým čelem nahého zpěváka, už asi moc parády neudělá.

“On se normálně nesvlíká. To jenom když je opravdu povedený koncert,” kroutí hlavou rozčarovaný kytarista. Vystoupení Phoenix II na hradecké Flošně tuto podmínku potvrzovalo.

Adekvátní výrazivo došlo dokonce i redaktorce naší módní policie. “RESPEKT! Nic víc se k tomuhle říct nedá!” těžko hledá slova jinak protřelá specialistka na trendy. “Učte se!” radí alespoň čtenářům na závěr.

A my dodáváme, že další příležitost vyslechnout si trochu kvalitního politického heavy metalu budete mít už ve středu 23. září na 007. Copak si na nás pan Banán asi přichystá tentokrát?

Tak nevím, co k tomuhle videu dodat. Dám tedy k dobru off-topic dadahistorku. Dnes si v plném odpoledni nesu z jisté ostravské samoobsluhy chlebik a Branik k svačině. Na hlavní ulici není ani noha, ani auto, vítr po mexicku prohání prach tramvajovým kolejištěm, vzduch se tetelí. Před sámoškou spí (hnije?) kočka. Opodál si před autobazarem tři malí cikánští kluci čutají s glóbusem – takovým tím bakelitovým, otáčecím, kdysi svítícím, s hezky strakatou dekolonializovanou Afrikou. Zevluji si dál svou cestou, v tom řev. Vidím, že kluci zprudka nakopnutou zeměkoulí atakovali procházející policejní hlídku. Než policajti stihli nějak zareagovat, z autobazaru vyběhl číhající autovekslák a začal malé anarchisty bůhvíproč iniciativně řezat. Po krátké strkanici klukům přišli na pomoc příbuzní. Nastala echtovní balkánská výměna názorů. Nakonec je sebrali všechny i s vyholeným prodavačem ojetin. Na ulici zůstal jen onen glóbus. Jestlipak bych neměl napsat mistru Kusturicovi a doporučit mu jednu exkluzivní filmařskou lokalitu.

A k tomu videu: škoda jen, že dnes už na ČT nefrčí investigativa tohoto typu. Takže, …hi…hi…hi…NASADIT MASKY!

Na YouTube najdete uživatele jménem AbsurdMusic, který si za cíl vytyčil vybírat ty nejdivnější písňové texty, na které narazil. Zastavil se trošku brzo, stihl vydat jenom dva klipy. I když já bych se asi po takovém faux pas asi taky na hodně dlouho odmlčel.

Nuže, co se našemu příteli povedlo? Jako terč svého posměchu si vybral legendu abstraktního hiphopu cLOUDDEAD. A pro jistotu ještě jeden z jejich největších válů Rifle Eyes. Na příkladu jejich textu se pokouší demonstrovat, že cLOUDDEAD jsou jasný důkaz toho, že bílí by neměli dělat rap. Ehm.

Těžko hádat, co tím chtěl vlastně autor říct, když ani nerozezná epiku od lyriky a ve verších o pomíjivosti života nenajde žádný smysl, protože ho prostě nehledá. Jednoho úspěchu ale přesto dosáhl. Díky obrázkům s titulky se aspoň mnoha lidem včetně mě konečně podařilo přesně rozšifrovat text, který frčí podstatně rychleji než onen náklaďák s prasaty…

Mimochodem, ten Žid v kapele není Doseone, který ale rapuje fakt rychle. Je to Why?

Mnozí se o mně mylně domnívají, že jsem velkým fanouškem pokleslého metalu. Abych vyvrátil tuto fámu, představím dnes tu nejhorší metalovou kapelu, která kdy spatřila žár pekelný.

Ruská death metalová skupina Seducer’s Embrace (jakože Objetí svůdníka - to zní ještě docela dobře) se rozhodla vytvořit cover verzi slavné balady Nicka Cavea …jo, té s Kylie…, přičemž idea spočívá v tom, že ji celou postaví na dvou technikách metalového zpěvu. Nickův part bude veden jako grindový growl aneb zvuk záchodového zvonu. Sloky Kylie pak odzpívá death metalovým ječákem, což je hlas asi jako ožralá vágusačka na wilsoňáku, která dostane hysterický záchvat.

Dokonalý hudební impresi pak dolaďuje přizvaný host. Druhým zpěvákem není nikdo jiný, než týpek, který si říká Necrozaurus. Krom občasného hostování u spřízněných interpretů je leadrem kapely Horned NecroCannibals. Kam se na tohle hrabe Anal Cunt a Tampon Terrorizer? Aneb dekadence ve stylu metalových Kabátů kdesi v zapadlé putyce uprostřed ruských stepí.

Bez dalšího okecávání, vytvořit takovouto coververzi je zhruba stejně vytříbený nápad, jako udělat hip-hopový remix Kdepak ty ptáčku, hnízdo máš v maďarštině. …ale neudělal to Kája vlastně už?

THEY CALL ME THE WILD GORE!

Seducer’s Embrace - Where The Wild Roses Grow