Co si naplánovat na večer pátek třináctého, když se v sobotu konají rovnou dva závody v lampionování. Naštěstí pořadatelé varují, že ubytování v místě závodů není z pátku na sobotu možné, což je jasný signál, abych sbalil celý svůj dům, deku a rum, a vydal se směr Valečov. Odměnou se mi pak stává vzácný hudební zážitek v podobě Vzácného setkání Honzy a Franty Nedvědů.

(more…)

Sista a sista o bývalé hvězdě TV Nova. A o tom, že angažmá ve vládě ještě není ten největší průser, který nám tenhle zuřivý reportér přichystal.

“hele, jirko, stáhni tu hlasku a bude to ok. to že se ti novy magnetik nelibi beru, ale u me mozna zdani klame vole, ja nikdy nic nebral, tak s tim dej pokoj. jinak ok. m”

Velký respekt a velká omluva Moimirovi Papalescu. Omluva za to, že jsme to tentokrát trochu přehnali, a respekt za to, jak se k tomu všemu postavil.

Kruh se uzavřel, když jsme v pondělí vytáhli ze schránky vlastnoručně psanou pohlednici z Dánska. Bylo na ní napsáno MRDAT! Výjezdní zasedání v okolí Kodaně se změnilo v příběh tak hrůzyplný, že i Hans Christian Andersen by nejspíš po jeho přečtení místo pohádek začal raději přispívat do Dikobrazu.

(more…)

Byla jednou jedna Pražačka v Krasnojarsku. Znala svou cenu, za míň jak 70 Kč by s vámi nešla. Ale každé zboží má svého kupce, a tak se naše Pražačka konečně podívá do ulic. Bude se jí ve světě za výlohou líbit?

(more…)

Někteří z nás jí maso. O jeho původu asi každodenně neuvažujeme, a když, tak nás to příliš netěší. Ale jsou tu i takoví, kteří si z přemítání nad efektivní exterminací pašíků udělali zaměstnání. Třeba takových 148 zaměstanců Dánského institutu pro výzkum masa.

Jo, čtete správně. Taková instituce opravdu existuje, a zřizuje ji Dánská rada slaniny a masa. Něco takového by asi nemohlo vzniknout jinde než v prohnilé otčině Larse von Triera. Institut byl založen v roce 1954, částečně za peníze z předválečných dodávek slaniny do Anglie a částečně z Marshallova plánu. Má roztomilé webové stránky, které ovšem nejsou pro citlivé povahy.

(more…)

Sněhy roztály, bažiny vyschly a tak jsem po dlouhé zimě konečně sebral odvahu a vyrazil prohnat kolo po lesních pěšinách. Dorazím na místo nedaleko Cukráku s malebným výhledem na vltavské údolí. Na chvíli zastavím, protahuji se a kochám podvečerním výhledem. Idylku kazí jen neodbytný zápach všem dobře známý z veřejných záchodků. V duchu si říkám, jací jsou to lidé prasata, že svou potřebou dokáží znesvětit tak krásné místo. To ještě netuším, že všechno je jinak…

(more…)

Vítejte ve městě, kde vás na nádraží čeká kontrola jako na letišti. Ve městě, kde se bez platné jízdenky na nádraží vlastně ani nedostanete. Ve městě, kde nejsou nádražky. Přesto existuje přinejmenším 100 a 1 důvod, proč tohle místo rozhodně navštívit…

(more…)