VÁGUS.CZ

Na svém blogu se milovaný vůdce naposledy díval na věnec. Nyní už věčný Kim shlíží na své nové království.

(dále…)

“Dřív jsme s tátou hodně smažili. Ale od té doby, co mu vzali žlučník, se člověk doma pořádně nenají,” pravil Matouš a namočil si pakóru do tatarky. Náš příspěvek ke globální fastfoodové kultuře vlastně přišel v tu pravou chvíli. O pár dní dříve totiž indický časopis Tehelka zveřejnil svůj žebříček 15 nejnezdravějších indických jídel.

(dále…)

Estonsko je na Baltu takový předěl mezi postsovětským jihem a bohatým, ale strnulým severem. Pokud jedete z domoviny, můžete s přejezdem polsko-litevských hranic sledovat, jak se každou desítkou kilometrů přibližujete nordickému stylu. Ten se vyznačuje tímto:

(dále…)

Honza mi dal dva lístky, že hrají s Janou Koubkovou na Pražském hradě, a že můžu pozvat a oslnit nějakou lepou devojku. Půl dne jsem přemýšlel, která bude ta pravá – až jsem nakonec pozval Jiřího.

(dále…)

K pornokomiksu mám vřelý vztah, pěstovaný už od dětství. Dodneška si v ostrých obrysech vzpomínám, jak jsem se dostal k prvnímu takovému sešitku s kreslenými prasárnami.

(dále…)

Haimi:

Nějak se to seběhlo, že když vezmete do ruky noviny, neslyšíte už rok o ničem jiném než o svatbách pana Jiřího. Nejdřív do toho práskne bujně tvarovaný vekslák Paroubek se svou rachitickou ženou – a teď si pro změnu rachitický konopný baron JXD bere bujnou studentku psychologie. Předvolební tah Erica Cartmana české politiky s úšklebkem přejdeme. Ale reality show, kterou nás Reflex poslední čísla vydatně oblažoval, zasluhuje alespoň sukovici s dvojitým klystýrem.

(dále…)

Jsou tady Vánoce. Do okna vám suše a bez mrknutí civí Sneško Belić, vy zíráte do počítače a s vypětím veškeré mozkové kapacity rozmýšlíte, jestli je dobrý nápad jít na kilo salátu a cukroví večer chlastat. Ale pojďte zkusit ještě nahodit záložní agregáty, doposud neztracené pod hladinou majonézy… pojďte si maličko zavzpomínat. Můžu vám za to slíbit sladkou odměnu, pláž a nejkrásnější slovanské děvojky. Jen chvilku trpělivosti.

Píše se rok 1997. Eso i jiné české hitparády bourají neprve No Doubt, pak američtí hezounci z Backstreet Boys, ty sesadí pro změnu australští smooth-faces Savage Garden, které nakonec v prosinci stejně porazí Nick, Howie, Brian a A.J., protože jsou přeci jen pohlednější, je jich víc a jejich promoklé košile mají ještě o něco nižší gramáž.

Krom toho poprvé do rádií vniká nový hudební styl, doposud známý jen mezi graffiťáky a pár nadšenci. Hip-hopová formace Chaozz diktuje o úpadku televizní zábavy, a to způsobem, že všechny děti před obrazovkami hýkají nadšením.

Mezitím o pár set kilometrů dál, ve Svazové republice Jugoslávie, znají hip-hop jen o chvíli kratší dobu, než černoši z Bronxu. Rap a beaty jsou pro ně v polovině devadesátých natolik samozřejmé pojmy, jako byl Zlatý slavík pro Gotta, Bílou a Olympic pro nás.

Z tohoto dnes již oldchoolu jsem pro vás vybral svoji oblíbenou černohorskou dvojici Monteniggers. Už sám název dává tušit, že tady se nebudou řešit žádná vážná sociální témata, a zároveň se tím tak trochu zavazují, že jim to bude šlapat aspoň způli tak, jako opravdovým niggaz z New York City. Posuďte sami, zda závazku dostáli a zatlačte slzu společně s otázkou, proč musíme být ve všech hudebních trendech sto let za opicemi.

Sůl a tequila, citróny na kila…

P.S.: Veselý Vánoce, vole!

Kdo se bojí do Sušice kvůli sušáku, bojí se zcela zbytečně, protože v Sušici, a to je statisticky dokázáno, není nádražek o nic míň než kdekoli jinde. Ta místní je umístěna v likusáku vedle nádražní budovy a nese název Rychlé občerstvení Billyho Bobba, který jsme však ochotně změnili na Billyho Bobra.

(dále…)

Albánie je země protikladů, nastražených jakoby naschvál co neokatěji proti sobě. Kdybyste ji mohli potkat na ulici jako slečnu, klopýtala by po kočičích hlavách na vysokých podpatcích. Měla by svůdně tvarovanou siluetu pod přiléhavými šaty a v ruce by vláčela způli vypitou láhev rumu. Mrkla by po vás, a vy byste se nemohli rozhodnout, zda ta očka víc zrcadlí tabulky skla do duše nebo dno lahve. Tak se to s ní má. Mirë se erdhët në Shqipëria!

(dále…)

“To si snad děláte prdel!?” pronesl nešťastný zvukař a málem se rozbrečel. Pravda, s rozplácnutým mikrofonem, který jen tak tak přežil střet s vysokým čelem nahého zpěváka, už asi moc parády neudělá.

“On se normálně nesvlíká. To jenom když je opravdu povedený koncert,” kroutí hlavou rozčarovaný kytarista. Vystoupení Phoenix II na hradecké Flošně tuto podmínku splňovalo.

Adekvátní výrazivo došlo dokonce i redaktorce naší módní policie. “RESPEKT! Nic víc se k tomuhle říct nedá!” těžko hledá slova jinak protřelá specialistka na trendy. “Učte se!” radí alespoň čtenářům na závěr.

A my dodáváme, že další příležitost vyslechnout si trochu kvalitního politického heavy metalu budete mít už ve středu 23. září na 007. Copak si na nás pan Banán asi přichystá tentokrát?