VÁGUS.CZ

Máme za sebou nejen Den republiky, ale i premiéru prvního letošního bollywoodského trháku. Agnipath. Ani ne tak remake, jako spíš pocta původnímu filmu z roku 1990. Šli jsme na noční projekci, protože ostatní lístky už byly vyprodané, čekali jsme půl hodiny ve frontě a vyšlo na nás místo jen v první řadě. Ale už po deseti minutách jsem si říkal, ty vole, tohle je masakr.

(dále…)

Politický plakát je svébytný umělecký žánr, se kterým se u nás dnes setkáte tak možná na předvolebních billboardech Balbínovců. To v Indii, to je jiný čajíček. Třeba v Dillí na Néhrúově univerzitě (Jawaharlal Nehru University, JNU) jsou plakáty s politickou tematikou nejen angažovaným uměním, ale také prakticky jediným navigačním systémem, neboť pokrývají většinu budov od sklepa až po půdu. Proto jsem usoudil, že si zaslouží vlastní fotoseriál. V úvodním díle si nejprve obhlédneme terén a podíváme se, kde se vlastně nacházíme. Také si představíme hlavní studentské organizace, aby se vám v plakátech lépe orientovalo. Je to totiž podobný mrdník jako samotná indická politická scéna.

(dále…)

Stará bollywoodská moudrost praví: “I když ve vašem filmu budou hrát Šáh Rukh Chán i Amitábh Baččan, nikdy si nemůžete být jisti, kolik vám na něj přijde diváků. Ale když v něm bude zpívat Latá Mangéškar, bude to zaručený trhák.” Ano, řeč je o ženě, která od 40. do 80. let tvořila stálý inventář titulků hindských filmů a v letech 1974-1991 i Guinnessovy knihy rekordů za největší počet nazpívaných písní.

(dále…)

Asi jsem nepoučitelný. Vždycky si myslím, že už mám tuhle zemi na háku, jenže ti kujóni mě nakonec vždycky převezou. Nejlíp na něčem, před čím už jsem několikrát varoval. Takže motorikšáci, synonymum nejtoxičtějšího biologického odpadu, tentokrát srovnávají skóre.

(dále…)

Braník se opět po delší době vydal do světa…

(dále…)

Hrozně rád nakupuju u Pákistánce na Revoluční v Praze. Důvody mám dva. Jednak obvykle mívá docela slušnou zásobu indického koření a jiných kulinářských přísad. A druhak u něj vždycky narazím na nějaký totálně bizarní, ale výhodný kauf. Legendární mango streiffen fetisch je zapomenut, jeho místo na piedestalu zabírá kmínový papadam značky Lidždžat Pápad. Koupil jsem ho ve slevě, protože všechny placky už byly dokonale rozemleté zpátky na čočkovou mouku. Ale kombinaci retardované Indky a růžového králíčka prostě nešlo odolat.

(dále…)

Tak Prima prý chystá nové Hry bez hranic. Nudík. Největší svátky sportu se konají každý rok v největší indické věznici Tihár nedaleko Dillí. V base s kapacitou 4000 lidí se mačká 14000 trestanců a jediný způsob, jak je trochu zkrotit, je prý vězeňská olympiáda.  Hry bez pranic, che. A troufnu si tvrdit, že v popularitě si tahle akce s JSF v ničem nezadá. Třeba předloni se přijel podívat i nejslavnější indický sportovec Sačin Téndulkar.

(dále…)

Naše panoptikum bizarností z lepší společnosti pokračuje dalším dílem. Po plukovníku Kaddáfím bychom vám rádi představili dalšího vrcholného státníka s vrcholným vkusem. A protože muž je muž a žena je žena, na řadu přichází Jana Bobošíková indické politiky jménem Májávatí.

(dále…)

Konečně zase zpátky doma. Teda v Praze. Už bylo nejspíš načase. A asi bych měl mít i radost, protože cesta stála za to. Začalo to tím, že jsme museli startovat taxíka. Ten nám pak ještě cvičně zdechl asi na třech semaforech, ale pak už se konečně spokojeně rozbafal a já jsem začal věřit, že to letadlo v nelidský čas 1:40 opravdu stihnu. Najednou ale zajíždíme ke krajnici. “Počkej dvě minutky, musím si dát čaj,” povídá řidič. Nechápu. “Už dva dny jsem nespal,” vysvětluje a já už nejen chápu, ale začínám se děsit zbytku cesty. Dávám tam pro uklidnění jednoho Ganéšu, jako dýško mu tam nechávám zbytek slivovice a mizím do útrob letiště. Na prohlídkách se všichni usmívají, dvě a čtvrt kila kontrabandu prochází bez problémů. Akorát v duty free mě vytáčejí. “Čokolády si vem kolik chceš, ale flašku vína nemůžeš, neletíš přímo.” Tentokrát mě vezou Holanďani. Vaří výborně a promítají bollywoodské filmy. Přestup v Amstru v pohodě a v Praze jsme hned. Na pásu už se na mě smějou obě moje zavazadla, tak se směju taky a mířím k východu…

“Dobrý den, celní kontrola. Co vezete, odkud jedete?” Kruté setkání s českou realitou. Ještě že už jsem byl na záchodě.
“Z Indie,” blekotám a začínám se bát nejhoršího. “Mám tam nějaké sladkosti, čaje a tak…”

“A co dál? Nemáte tam doufám nic od zvířat?”

Zmínka o zvířatech mě trochu uklidňuje a přecházím do protiútoku. “Od zvířat určitě ne. Však já to otevřu a podíváte se sám.”

“Zatím ne, nejdřív to projedeme skenerem,” odvětí celník. Pokládám kufr na pás a už si začínám s Ruzyní spojovat pár dalších let svého života.

“Tohle vypadá dobře, tohle taky. Tak už běžte.”

Jsem vysvobozen. Slušně poděkuju a co nerychleji hopsám k východu. Mrazivý vzduch mi likviduje plíce, ale stejně se směju jako retard. Byl to krásný výlet.

Myslel jsem, že dnes už se nemůže stát nic zajímavého. Stalo se. V autobuse cestou přes půlku Dillí. Nejdřív nám asi začala docházet voda v chladiči. Odhaduju to z toho, že průvodčí na zastávce odklopil víko z bedny za řidičem, chvíli pičoval a na další zastávce vyběhl ven a půjčil si ve stánku s čajem konev na vodu. Zatímco dolíval vodu do útrob bedny, pokusil se nás předjet další autobus. Náš řidič na to zareagoval tak, že se zprudka rozjel, div to do druhého busu nenapral, vyklonil se z okýnka a začal příšerně nadávat. Pokud jsem to správně pochopil, tak nás ten autobus neměl předjíždět, neboť tím dělá bordel v jízdním řádu. Na protiargumenty konkurenčního průvodčího odpověděl tak, že ho chytil za límec a začal s ním lomcovat. Některé dámy slabších povah začaly vystupovat, dožadujíce se vrácení zbytku jízdného, a osazenstvo busu se rozdělilo na dva tábory. Jeden začal křičet, ať už jedeme, druhý se jenom potutelně usmíval a čekal, kdy začne bitka. Nemusím asi říkat, ke které skupině se přidal cynik mého formátu. Nakonec si to ale všichni nějak vyříkali a naše morální vítězství jsme stvrdili, když to řidič rozkalil asi osmdesátkou a na mostě jsme ten druhý autobus předjeli.