Po Indii cestuju vlakem už skoro patnáct let. Ale dodnes jsem nepochopil jednu věc: v kterých vlacích se noční cestování bez místenky toleruje a v kterých ne. 12589 GKP SC Express patří evidentně do první skupiny. Nejenže pro ležící pasažéry není na chodbičce kam šlápnout. Nejenže se ke svému lehátku probíjím dobrých pět minut. Ale když se k němu konečně dohrabu, s hrůzou spatřím, že už na něm leží dva chlapi a dvě děti.
Kóttajam: Muži v černém
Že jsme překročili kéralské hranice, jsem poznal okamžitě. Do vlaku nastoupil děda s náručí plnou losů a začal svádět cestující k drobnému hazardu. A to není jediná neřest, kterou tento indický stát nabízí. Místní palmové víno je vyhlášené, a zároveň je Kérala jedním z mála míst, kde neplatí zákaz porážky krav, a můžete se tady futrovat hovězím masem až k prasknutí.
Ráňčí: Konzum mezi maoisty
Do Ráňčí rozhodně nemíří davy návštěvníků Indie z dalekého západu. Není to ani tolik způsobeno nedostatkem přírodních nebo kulturních zajímavostí, jen prostě v konkurenci jiných destinací nemá hlavní město jednoho z nejchudších států šanci uspět. Když už se do Ráňčí zápaďáci dostanou a nedejbože otevřeně přiznají, že by se chtěli zdržet delší dobu, rovnou se o ně začne zajímat indická tajná policie. Obávají se totiž, že si přijeli plnit revolucionářské sny u naksalitů – místních maoistických guerill.
Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout
„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.
Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje
„Narmada, to je zvláštní řeka,“ vysvětluje mi Džótindra Singh, zatímco spolu kouříme čaras na ghátu. „Ganga, Jamuna, Gódávarí – ty všechny tečou na východ. Jenom Narmada, ta teče na západ,“ mocně potáhne a zahledí se do dálky. Tenhle původem džátský rolník z Harijány ví, o čem mluví. Sám obešel celou Narmadu od ústí až k prameni a po druhé straně zpátky. Cesta mu prý zabrala tři roky.
Nové Dillí: Jak dlouho ještě?
Nádraží v Novém Dillí je pojem. Je to pravděpodobně první místo, kde po přejezdu z letiště a výstupu z letištního metra vkročíte do nepřikrášlené indické reality. A taky místo, kde se pravděpodobně stanete obětí nějakého švindlu. Rušná a rozlehlá stanice mezi Pahárgaňdžem a Adžmérskou bránou přitahuje šejdíře všeho druhu a skoro každý, kdo byl v Indii podveden, byl podveden právě tady.
Nášik: Dobré jídlo, dobrý pocit
Jestliže do Nášiku přijedete vlakem, zdejší nádražní kantýnu takřka nelze minout. Nezastraší-li vás už na peróně chybějící kusy dlažby obehnané ohromnými nápisy NEBEZPEČÍ, najdete ji hned pod schodištěm na prvním nástupišti. Mnohem stylovější je však příchod od města. Nádražka má totiž svůj vlastní zadní vchod, který vypadá sice trochu nenápadně, ale zato naprosto epochálně – zaparkované kolo a partička místních vágusů potvrzují, že nádražková kultura je univerzálně přenosná napříč celým světem. Restaurace nese název Swapnam, tedy sen. Snídám, tedy jsem.
Patna: Thug life level nádražka
„Ty roztrhané bankovky si schovej do Biháru, tam ti je vezmou,“ loučili se se mnou moji přátelé z Ásámu, než jsem v Guváhátí nastoupil do letadla do Patny. Hlavního města jednoho z absolutně nejchudších indických států, který je už tak moc v prdeli, že nikomu nezbývá nic jiného, než si z něj aspoň dělat neustále legraci.
Nágpur: Mýtus o věčném návratu
Když jsem se rozplýval nad tím, jaká je v Nágpuru skvělá nádražní ubytovna a že se sem musím určitě ještě vrátit, netušil jsem, jak rychlý spád události naberou. Do metropole Vidarbhy se totiž skutečně vracím, a to hned po deseti dnech. Mám tu na odpoledne domluvenou schůzku. Je však teprve jedenáct – a kde jinde si ukrátit čekání příjemněji než v nádražce?
Sévágrám: K čemu jsou nádraží na světě?
„Chtěl jsem vidět Himálaje a Bengálsko, ale nakonec jsem skončil u Gándhího,“ pravil kdysi Vinóba Bhávé. Aniž bych se chtěl s tímto velkým mužem srovnávat, dopadl jsem prakticky stejně. Kvůli všestranně mizerné komunikaci a organizaci jsem nejel ani do hor, ani do lesů, a nakonec vystoupil na nádraží v Sévágrámu.