Category: Vágusův deník

Veselá cesta z Haridváru do Dillí. Nejdřív mě vzbudily padající tragače a ještě před výstupem jsem absolvoval hodinovou přednášku na téma pránik healing. A já jsem si hned říkal, že sedět hodinu na horním lehátku se zavřenýma očima a podivně máchat rukama není asi úplně normální ani v Indii. Ale už zase zevlujeme u Nory a Antua, tentokrát je tu i Jana, vaříme kuře s bramborovou kaší a za chvíli asi opět nastolíme onu základní otázku.

Žádný supermarket, žádné nákupní středisko. Chrám Mansá déví v Haridváru. Na kopec se vyvezete lanovkou. Kolem svatyně je postavený ještě jeden obrovský hangár, kde najdete vše potřebné k uctění libovolného božstva. Od kokosu přes korále až po CD s náboženskými písněmi v disko verzi. (Mimochodem hitovka o matce Durze v Haridváru docela frčí a má to koule.) Frontu usměrňuje klikatý plotek a návštěva probíhá stylem “tumáš tilak, naval prachy”. A očividně to docela sype. Pokud tohle není opravdový CHRÁM konzumu, tak už nevím.

Zase jsem se zhulil. V Haridváru na ghátu. Zase mě odchytl nějaký bábá a napumpoval do mě nějaký čilam. Pořád jsem ještě nezjistil, proč to vlastně dělají. Jestli pracujou jako něčí naháněči nebo jestli mi toho chtějí prodat kilo. Nebo čekají, že usnu a oberou mě. Zatím mi totiž vždycky začnou lézt na nervy a posílám je do prdele. Kouřili jsme to přes nějaký špinavý hadr, tak snad nedostanu lepru. To holka z Irska, kterou jsem tady potkal, to má podchycené. Mokré ubrousky, balená voda a v batohu pěkně pod zámkem Lonely Planet a nějakou další bichli, co teď mezi batůžkáři frčí. To je fakt nezávislé cestování…

… tu svoji tlustou věcičku schovávají stonožky. A taky jak to lidi dělali, když neexistovaly mobily. To asi museli do týdne pochcípat strachy. I když představa, kterak anglická šlechtická rodina tone v depresích a postupně hyne v apatické agónii, zatímco si jejich synáček prolévá hrdlo za erární peníze ve službách Východoindické společnosti, má něco do sebe.

Nevím, co mě to popadlo, ale přes noc jsem zůstal v Čambě. Teda vlastně vím. Poslední možnost namnožit krvinky, abych přežil Běh KZtů. A jelikož o mě prý má celá rodina velký strach, vyrážím hledat internet. Nejede. Není připojení. Nefunguje. Obsazeno. Nejde proud. SMS poslat nemůžu, protože nemám signál, a když ho náhodou mám, tak to stejně nejde. Zato mi každá zpráva přijde aspoň čtyřikrát. V naprosté zoufalosti rozrážím dveře veřejné telefonní stanice a vytáčím číslo. Nic. Znovu. Nic. Jiné číslo. Nic. Mám chuť někoho uškrtit drátem nebo umlátit sluchátkem. 10 minut vztekání za 63 rupií. Nakonec si vymodlím jednu SMSku od kluka stojícího opodál. Fakt bych ty mobily zrušil.

Autobus se klikatí po horské silnici už víc než hodinu, ale nebesky modrá plocha pod námi stále nebere konce. Tu a tam z ní vykoukne osamělá koruna stromu, občas se objeví nový hotel lákající návštěvníky na krásný výhled na jezero.

A pak to přišlo.

Continue reading “… fabrike, dim, široke njive”

Zavázal jsem boty a šel. Cesta se kroutila svahem výš a výš a nechtěla to zabalit. Rozestavěná vodní elektrárna. Další. Za chvilku bude v každém údolí minimálně jedna. Snad aspoň budou maličké. Lidi jsou tu nějací divní. Takoví agresivní. Každý mě provrtává pohledem a mluví hrozně nepříjemně. Pán na hromadě štěrku se mě nejdřív asi dvě minuty vyptával a nakonec mě skoro poslal do prdele. Banda dětí, co by chtěla vyfotit. Tak dobře, ale při kriketu. A fotku vám neukážu, protože tohle není digitál. Ale jestli to vyjde, tak se sem vrátím a vyblejsknu si vás klidně i desetkrát. A pak je potkávám. Kluk a holka z Brazílie. Totálně sjetí. V hadrech někde mezi 1001 nocí a Mahábháratou. Prý tady už víc než rok bydlí v jednom chrámu. A takových je tady prý víc. Holka z Francie, kluk z Německa… Ve společnosti teniskových guruů. “Jedeme do Guptkáší nakoupit nějaké věci,” povídají. Začíná toho na mě být moc. Radši si cestou jenom koupím mastičku na puchýře a celé odpoledne si jenom čtu a vyhřívám se na sluníčku. Někdy je potřeba trochu vysadit.

Stojím na opuštěném náměstí v Gauríkundu, v každé botě mě tlačí jeden hnisající puchýř a najednou vím, že jsem tu špatně. Že sem nepatřím. Že na to nemám. Že chci pryč. A že už bych to asi fakt neměl hulit…

Vidím to teprve cestou zpátky. V Sítápuru roste asi pět nových hotelů. V Rámpuru změna, jenom čtyři. Chlapi řežou prkna, ženské sedí na hromadě kamení a roztloukají štěrk. Je po sezóně a do jara tady vznikne továrna na turisty. Náboženství už se Indii podařilo rozprodat do posledního prasádu. Jak dlouho to asi bude trvat, než rozprodá i přírodu?

Po dvou hodinách jsem zpátky v Guptkáší. Totální rezignace. Potřebuju se jenom nažrat a pak akorát zevluju po náměstí. “Jedu do Kálímathu, pojeď taky!” houkne na mě řidič džípu. Už je mi všechno jedno. Nastupuju. Přisedá i pár vesničanek a mně se začíná znovu vracet barva. Najednou zastavujeme. “Kálímath.” A všichni jedou dál. Přecházím řeku a zase začínám mít nějaký neblahý pocit. “Džaj Mátá dí. Jsem místní púdžárí. Kouříš čaras?” Je to v prdeli.

Taky jste si mysleli, že nejsnazší čtyřtisícovka na světě je Breithorn? Omyl, přátelé. Čandrašilá. 4090 metrů, které vyleze i indická mamina v žabkách a se dvěma dětmi za krkem. Začínáte v Čóptě ve 2700, kam vás vyveze linkový autobus tak jako mě včera. Až do Tungnáthu, který leží ve 3680, jdete po krásném dlážděném chodníčku a pak začíná dobrodružství na obyčejné pěšině. Celou tu srandu sfouknete za dvě hodinky a ještě se stihnete pokochat výhledem na vědeckou stanici, kde zkoumají himálajské pišťuchy.

Ale abych to neměl tak snadné, vytrestal jsem se ještě jedním výletem. Stopl jsem si káru s kaličema z Rišikéše, kousek popojel a vyrazil na Déória tál. Ehm. Příště si radši zajedu do Fryštáku na Skalku. Tam si aspoň neodrovnám nohy tak, jako na cestě dolů do Úkhímathu.

Já taky ne. Ale řekl bych, že to bude podobný pocit jako při použití listů himálajského rododendronu. Takže nebrat.

Tato dobrá rada je vlastně jedinou zásadní informací dneška, neboť ten se nesl ve znamení pravého indického zevlingu. Bus do Čópty, jak známo, jezdí pouze jednou denně, a tak jsme měli s klukama celé dopoledne na tak důležitě věci, jako je konzumace čaje, betelu a tabáku. V nastoleném tempu jsem pokračoval i po přesunu do Čópty, který jsem strávil po boku týpka, jenž zjevně autobusákovi moc nevěřil a v každé serpentině si mumlal jakousi modlitbičku. Ale já pánům řidičům věřím. I kdyby selhaly brzdy, vždycky to zachrání klaksonem!

Začíná to nádherně. Ráno budíček v opuštěné horské chýši s východem slunce nad Nanda Déví. Sestupuju do údolí a objevuju další krásy místní flóry a fauny. Les vypadá úplně jinak a místo tygříků potkávám jenom strašně chlupaté kozy, opice a jakési obrovské kuny, co skáčou po stromech. Zastavuju ve vesničce u chrámu Ansujá Déví. Před chrámem se pase tele. Vracím se zpátky od chrámu a tele leží břuchem navrch. Pak potkávám asi 30 děcek. Absolutně nechápu, kde se jich tolik vzalo v dědině o 10 chalupách. Nemaje slov, nechám se vyfotit. Ihned nato další přelud, kolem prochází tři mladé holky s fůrou sena na zádech. Poté mě zastavuje majitel místní ubytovny. Jak začne mluvit o penězích, tak se klidím. Hned za rohem mě zastavují tři týpci, kteří uprostřed cesty vaří jídlo a nakrmí mě. Scházím dolů k potoku a potkávám indický manželský páreček. Kdo myslíte, že nese všechnu bagáž? Konečně přicházím do vesnice Mandal a zjišťuju, že mi před chvilkou ujel jediný autobus. Co teď? Po chvíli zevlingu je rozhodnuto. Místní motorkář Šailú mě vezme do Gópéšvaru, aspoň konečně napíšu domů a nakoupím pohledy. A program na večer je jasný: Na vesnici hrajou tradiční lidové divadlo Rám lílá o životě krále Rámy. Moc jsem si to teda neužil, protože scéna byla bídně ozvučená a všichni místní ochotníci vyjma pana učitele strašně huhňali. Ale nakonec byla sranda. Naprosto mě totiž dostal okamžik, kdy představitel Hanumána vedle jeviště přetáhl svou palicí jedno z děcek, které mu pokazilo předchozí výstup. Taková veselá tečka za tím dnešním případem.