Nausea naučila Dalibora housti
Polovina devadesátých let, na českou hokejovou scénu vlétl hokejový klub z Valašska a na dlouhých sedm let opanoval nejvyšší hokejovou soutěž. Vsetín ovšem kromě úspěchů na ledě přinesl do zatuchlého prostředí českého sportu i mnoho dalších elementů, které by neměly zůstat zapomenuty. Říkali tomu „sociální nadstavba“.
Jednou na konci srpna 2020 jsme se vydali s kamarádem Smrkem vlakem do Radotína. Pod příslibem návštěvy nedalekých plaveckých aktivit jsme se otočili i v místní nádražce a po cestě zpátky jsme nemohli vynechat ani ono dobré útočiště na Smíchovském nádraží. Když jsme po adekvátním občerstvení kráčeli po schodech dolů, kamarád mě upozornil na nápis na dveřích “Hledáme číšníka/servírku” a zároveň poznamenal, že je to práce přesně pro mě, tak jsme se tomu zasmáli a šli zas dál.
Nebyl to dobrý rok. A ani není. V ulicích českých měst probíhá zombie apokalypsa, společnost se zmítá v anomii a nastupující hospodářská krize se ohlašuje znameními z nejneklamnějších: zavíráním hospod, barů a restaurací, v nichž mnozí z nás nechali kus mládí i jater. Tak došlo i na Prasečák – bez nadsázky legendární lidovou jídelnu na pražských Petřinách.
Jo, vydali jsme další ročenku. Tenhle sborník vznikal v těžkých bolestech více než dva roky, za něž se toho v našem světě i ve světě kolem nás stalo až příliš mnoho. První texty jsme začali psát koncem léta 2016, první ilustrace vznikaly před Vánoci 2017, zatímco teď nám končí říjen léta Páně 2018. Nebudeme vám zastírat, že je to na obsahu ročenky vidět, pokud vlastně ještě lze nazvat ročenkou něco, co vzniká půlku volebního období. Některé texty mají platnost nadčasovou a věčnou, jiné zastaraly až překvapivě rychle. Ale vlastně to tak nějak všechno dává smysl. Dobře totiž bylo tehdy, kdy ještě naše texty dávaly smysl. Dobře bylo tehdy, kdy svět ještě dával smysl.
Ročenku věnujeme všem, se kterými nám kdy bylo dobře.
Koupíš ji za 89 korun, piš na knjaz tečka milos zavináč email tečka cz
Psát nekrolog hospody V hotýlku na rohu Koubkovy a Lublaňský je pro mě dost snadný, protože ačkoliv to byl opravdu prvotřídní pajzl, nikdy mi nepřirostl k srdci natolik, abych se stal jeho pravidelným návštěvníkem a následně tesknil nad jeho zánikem. Ale vzhledem k tomu, že se Hotýlek nacházel v mým hoodu a chodil jsem pravidelně kolem, tak jsem tam samozřejmě párkrát zavítal – a většinou to stálo za to.
Bistro K+C, tak zní oficiální název podniku v Jimramově, což je městys uprostřed Vysočiny. Co uprostřed, přímo jím prochází hranice mezi Čechy a Moravou a krom toho se tu místní potok, Fryšávka, vlévá do Svratky. Pochází odtud i Jan Karafiát, autor dětské knížky Broučci. Je tu i příjemný malý park Bludník, kde je letní kino a také centrum každoročního hudebního festivalu. Já se ale zde nebudu rozepisovat o chudobce a hmyzu s lucerničkami, ale o Bistru.
Continue reading “Nejzápadnější výskyt režné v Česku? V Jimramově!”
Psal se rok 1964. Judita Čeřovská zpívala píseň o Dominikovi, Josef Zíma o Zelených pláních a Waldemar Matuška pěl Už dávno nejsem dítě, Antonín Novotný byl jako jediný kandidát zvolen prezidentem, StB lovila z Černého jezera nacistické dokumenty, které tam sama vykoupala, americká armáda vstoupila oficiálně do vietnamské války a čínští soudruzi poprvé odpálili svoji první atomovou zbraň, autem roku byl zvolen Rover P6 a z pásu v Mladé Boleslavi sjela první Š1000MB, narodila se Courtney Love, Robert Fico a Lenny Kravitz, Stouni debutovali svou první dlouhohrající deskou a českoslovenští inženýři a technici poslali na koleje ČSD elektrickou motorovou jednotku EM475.1 s laminátovou tváří, stvořenou pány Hrbasem a Míškem. Zatímco Nikita Sergejevič Chruščov to měl za pár, po našich kolejích se rozjelo vozidlo, ke kterému měli svou progresivitou daleko i slavní Beatles, kteří ten rok navštívili poprvé USA. Nikomu nezářila šťastná hvězda tak dlouho jako panťáku, či chcete-li žabotlamě, nikdo nečekal, že vydrží v provozu trojnásobek plánované životnosti a přitom stále sexy a nenahraditelný i v okamžiku konce svého provozního nasazení 10. 8. 2018 na lince S41 Praha Libeň – Praha Podbaba.
„Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“ Tahle věta ze Švejka se potvrdila nikoli v nádražce v Táboře, nýbrž v žst. Pardubice hl. n. Pozvání na studentský festival Trať do kina Sirus (zásobovaný místním nádražním pivem Bahno) jsme přijali rádi, ale co dělat, když se blížil čas odjezdu W. A. Mozarta, tedy posledního vlaku do Prahy? Možnosti byly dvě: odejít včas jako člověk — anebo zůstat a zakoušet mocné amplitudy lidství.
I po tolika letech se nás občas ptáte, zda je ještě k dostání první kniha o nádražkách Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh’. Není. Díky fantastickému archeologickému objevu maminky pana NP ale budete mít ještě jednu úplně poslední možnost, jak se k některému z exemplářů dostat. Připravte se tedy na další letní hru: Každý týden se jedna #pambuprdel objeví v některé nádražce, kde bude připravena pro nejrychlejšího zájemce. A to prosím zcela zadarmo, pouze za drobnou protislužbu…
Když jsem se od kamarádky, se kterou máme společný zájem o duch místa severních Čech, dozvěděla, že ubytovna na nádraží v Mostě už nefunguje, bylo mi to dost líto. Chtěla také místo okusit na vlastní kůži. Od pana provozovatele se v telefonu dozvěděla, že ubytovně bohužel skončil nájem v budově.