Minulý týden jsme si tedy užili světa, ale jízda může pokračovat dál. Pokud nás ovšem poslechnete a zajdete na nějakou z námi doporučených akcí.
Všichni chcete naše trika a tajně nás milujete
Jsi ta největší troska v časech prohibice. Válíš se na tramvajové zastávce na Žižkově, chroptění prokládáš nadávkami na ufony a kapitalismus a svůj poslední Bránik sis právě vycamrala na své TRIKO VÁGUS.CZ!
Continue reading “Všichni chcete naše trika a tajně nás milujete”
Freddie, jeho ségry, brášci, diskokoule a vy!
Aneb SISSTERS a STEVIE BRUFEN
21. září 2012, Café Na půl cesty, Praha
Dělat koncerty jenom kámošům kámošů, to vás může dovést k dost nečekaným setkáním. Osud tak do naší náruče zavál duo SISSTERS až ze všemi zbožňovaného Berlína. Našim sestrám stačí kytara a bicí, aby ze sebe vyřvaly všechen vztek a zašeptaly něco o křehkosti a zranitelnosti jedný a tý samý duše. Žádnou uhlazenou písničku nečekejte, to jenom bubny ukrajujou z přesný kytary a zdánlivě chaotický hysterie od mikrofonu. Bubínky budou asi trochu krvácet, ale copak by to jinak byla láska? Kdo potřebuje slyšet jména, ať se obrátí třeba na Ex-Models, Shellac nebo rané Birthday Party. Jediná jistota je ale punk a queer v srdci!
Continue reading “Freddie, jeho ségry, brášci, diskokoule a vy!”
Bufet Semafor, Zlín střed: Sem se chodí na režnou!
„Fuj, to bylo hnusné!“ odfrkla si KZ poté, co ve zlínské nádražce dojedla pokrm jménem Křupavé kuře. „To je v pořádku. Sem se nechodí na jídlo, sem se chodí na režnou,“ opáčil NP.
Continue reading “Bufet Semafor, Zlín střed: Sem se chodí na režnou!”
Čisté šialenstvo
Pamatujete si, kdy naposled panovala ve světové cyklistice nějaká skutečná rivalita? Já jo. Bylo to v letech 1993 a 1994. A nebylo to na silnici, tam už absolutisticky vládl Miguel Indurain. Tehdy se všechno zajímavé dělo na oválu, kde se o světový rekord v hodinovce přetahovali Chris Boardman a Graeme Obree. A poněvadž druhý jmenovaný dnes slaví narozeniny, tak si o něm něco řekneme.
V Praze na bajku 1: Ne sport, ale transport
Možná za to může to, že jsem byla rok v Berlíně, kde jsem se, jakmile roztál sníh, pohybovala výhradně na kole. Nebo to, že jsem se na tom kole vysekala a zlomila si ruku tak, že jsem si myslela, že na bicykl v životě nesednu. Nebo to, že můj chlapec je vytrvalý cyklista a moje máma mi řekla, že bychom měli mít společného koníčka.
Každopádně jsem se rozhodla, že na kole budu jezdit i v Praze. Než jsem prvně vyjela, měla jsem strach jako prase. Žádné cyklostezky v dohledu, kolo mi bylo velké a můj chlapec mi odmítl snížit sedátko, takže jsem měla zadek vyšpulený a posazený výš než hlavu. A helmu jsem samozřejmě taky neměla… Nicméně jsem napoprvé nezahynula a naznala, že teda budu jezdit už furt.
Continue reading “V Praze na bajku 1: Ne sport, ale transport”