Nausea naučila Dalibora housti
Ode dneška můžete opět navštívit nádražní restauraci ve stanici Ústí nad Labem-západ. Na čepu je tankový Dědek (Březňák 11), nealkoholické limonády, radlery a cider. Protože podnik otevřel teprve dnes, ještě se nevaří. Kvalitní káva je též „v procesu“. Jedná se o rodinný podnik a jeho šéf má Březňáka rád podobně jako kávu, takže je nač se těšit.
Continue reading “Ústí nad Labem západ: Nejstarší česká nádražka je zpět!”
Před válkou jsem velmi rád přinášel na tenhle web recenze ukrajinských nádražek. Tehdy jsem však byl pouze v Zakarpatí. Dál jsem se dostal až v roce 2023 – jednak proto, že jsem konečně měl aspoň nějaké peníze na to vyjet dál a na delší dobu, stejně jako proto, že už mi ukrajinština (kterou jsem se začal učit v listopadu 2021, po návratu z Mukačeva a recenzi místní nádražky) přešla v rámci učení se přes Duolingo do krve.
Continue reading “Кафе – nádražky bez kolejí v srdci Haliče”
Už po ceste sa neviem dočkať na Reštauráciu Lavína. Zamýšľam sa prečo práve Lavína. Nie je to úplne príjemná vec, na ktorú by ľudia radi spomínali. Alebo keď tam niečo ochutnáme tak explózia chutí spustí lavínu? Uvidíme.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 6. díl: Tatranská Lomnica”
Starý Smokovec je kráľovská stanica TEŽky. Stretávajú sa tu vždy 3 električky a tvoria prestupný bod na všetky smery – Štrbské pleso, Tatranská Lomnica a Poprad-Tatry. Takáto priehršť prestupujúcich vytvára vysokokonkurenčné prostredie. O naše euríčka tu súperia hneď dve nádražky: Minibistro a Espresso u Katky.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 5. díl: Starý Smokovec”
Vystupujem v rozospatej stanici, hodinky ukazujú 2. 1. 2025, šesť hodín a trinásť minút. Nádražka 3. kategórie s lákavým názvom Pizza Gril otvára až o 9. Beriem batoh a posúvam sa k nástupištiam Tatranských elektrických železníc. Priamo pod monumentálnym reliéfom Tatier vidím Kaviareň Šálka. Pripravená obslúžiť ranné vtáčatá od 6.00. Objednávam kávu a vychutnávam si krásny východ slnka z vyvýšeného vestibulu. Výhľady hladia moje ranné zalepené oči.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 4. díl: Poprad-Tatry”
Stanica spojená s mojou rodinou históriou. Práve tu môj pradedo Alexander Mráz prevádzkoval svoju nádražku. Bolo to niekedy v 40-tych rokoch. O to viac ma teší, že naše ubytovanie je práve v podkroví tejto stanice a spím dokonca v izbe kde vyrastal môj dedo.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 3. díl: Vyšné Hágy”
Táto tatranská dovolenka mala jasný cieľ a to posedieť v miestnych nádražkách. Nasať atmosféru a niečo málo alkoholu takpovediac zdola. Nájsť prednosti ale i zatrateniahodné vlastnosti a vypočuť si niekoľko miestnych štamgastov. Celý život študujem i pracujem v gastre a tak vám moje pohľady možno prídu niekedy málo vágusácke. Najšťastnejší sa však cítim v podniku s atmosférou. V podniku ktorý má ducha a na nič sa nehrá. Tam prehliadam všetky pravidlá obsluhy aj etikety a len užívam moment. Je to vlastne oslobodzujúce sa na chvíľu zbaviť tejto profesnej deformácie. Nebudem zdržovať takže nazdravie!
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 2. díl: Štrbské pleso”
Táto tatranská dovolenka mala jasný cieľ a to posedieť v miestnych nádražkách. Nasať atmosféru a niečo málo alkoholu takpovediac zdola. Nájsť prednosti ale i zatrateniahodné vlastnosti a vypočuť si niekoľko miestnych štamgastov. Celý život študujem i pracujem v gastre a tak vám moje pohľady možno prídu niekedy málo vágusácke. Najšťastnejší sa však cítim v podniku s atmosférou. V podniku ktorý má ducha a na nič sa nehrá. Tam prehliadam všetky pravidlá obsluhy aj etikety a len užívam moment. Je to vlastne oslobodzujúce sa na chvíľu zbaviť tejto profesnej deformácie. Nebudem zdržovať takže nazdravie!
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 1. díl: Štrba”
Tuto pracovně-domovskou nádražku jsem navštěvoval léta s kamarádem Vidlou, který je místní. Stala se pro mě rituálem před mou dovolenou vlakem po naší vlasti. Po práci jsme se sešli v tomto lokále a dali si pár lahváčů Radegastu. Jak tady bylo tady zvykem, na stojáka. Pozorovali jsme čilý ruch kolem nádraží a přitom jsme probírali život. Poté už mě čekal vlak do Valašského Meziříčí a Valašský expres směr Čechy. Před pár lety jsme se dozvěděli o rekonstrukci nádraží a jeho okolí. To vyvolalo naše obavy o budoucnost bufetu. Bohužel se naše obavy naplnily. Nádražka půjde k zemi, jelikož se prostor kolem nádraží revitalizuje. Jako útěchu se město rozhodlo uspořádat rozlučkovou akci s názvem Poslední tečka.
Konečně se mi podařilo v Třebové přestupovat jindy než v pondělí v 7 ráno, byla to čtvrthoďka, takže zcela naklid. Zatímco celý uzel prochází rekonstrukcí, stará zarážedla, zeleň i dobové rezavé příhradové sloupy trakčního vedení mizí, nádražka zůstává netknuta. Tedy hemžením a entropií. Štamgasti ani jiné stálosti nikam nejdou, to bez obav.