Když ve studeném zimním večeru vystoupíte v Tanvaldu z pražského rychlíku a v nádražní budově nesvítí ani jedno okno, věstí to trochu průser. Marné bušení na dveře už rok a půl zavřené nádražky, to je moje blbost. Ale čekárna zamčená už před šestou hodinou večerní, to je vyloženě podpásovka. Nezbývá nic jiného než před zimou utéct mimo nádražní budovu. Naštěstí přímo naproti svítí podnik „Jana’ s bistro“.
Za světáckým názvem se však maskuje naštěstí docela obyčejný pajzl. Větší místnost s automaty a šipkami; menší místnost u baru se štamgastským stolem. Televize, vyplňování sázkařských tiketů, tuhle republiku rozkradl Klaus a dobře už bylo. Klasika. Vlastně jediné, co tady oproti původní nádražce chybí, je jídlo. Láhev s utopenci byla bohužel úplně prázdná. Svijany za 35,- ale hodnotím kladně.
Podnik tedy převzal nejen funkci, ale i klientelu zavřené nádražky. Štamgasti jsou dokonce za touto hospodou schopni dojet několik zastávek vlakem. Dojíždění do hospody jedinou českou ozubnicovou drahou je natolik velká rarita, že bych navrhoval zápis na seznam UNESCO, jak je ostatně v poslední době populární.
Flaška
