Když jsem se od kamarádky, se kterou máme společný zájem o duch místa severních Čech, dozvěděla, že ubytovna na nádraží v Mostě už nefunguje, bylo mi to dost líto. Chtěla také místo okusit na vlastní kůži. Od pana provozovatele se v telefonu dozvěděla, že ubytovně bohužel skončil nájem v budově.
Mluvící kůň jako svědomí civilizace
Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory; že vynikají silou a mrštností, a náležejí-li k urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se zchvátí; pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům.
— Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (přel. Aloys Skoumal), Praha 1963, str. 200
Vítězové bez výhry
Přišlo vám někdy nespravedlivé, že koně, kteří se na dostizích nejvíc nadřou, dostávají jen směšné odměny? Zdaleka v tom nejsou sami. Startovní čísla, katalogy, společenský oděv, nervozita, poslední přípravy a soustředění závodníků… tedy soutěžících. I když je atmosféra podobná, nenechte se zmást. Vágus zamířil na klavírní soutěž.
Kdyby koně měli ruce…
Na přelomu 19. a 20. století šílí celé Německo po koni jménem Chytrý Hans. Arabský hřebec dovezený z Ruska dokáže za kus mrkve vypočítat jakýkoli matematický příklad. Lidé jsou nadšení: Tak přece! Ti krásní a ušlechtilí tvorové jsou nadáni i rozumem! Není ostatně divu. Je to teprve pár let, co Charles Darwin definitivně prokázal, že člověk povstal z opice, a tak je teď v módě hledat u každého zvířete náznak lidské inteligence. A Chytrý Hans poklepáváním kopýtek nejen hravě sčítá a odečítá, ale na rozdíl od většiny diváků i umocňuje a odmocňuje. Geniálního koně postupně zkoumá třináct vědců a všichni odcházejí se stejným šokujícím výsledkem: Hansův majitel, Wilhelm Von Osten, skutečně naučil svého koně počítat.
Mrtvý klid nedělního odpoledne X
Někdy by se mohlo zdát, že se svět mění v jedno velké spáleniště, kterým kolem dokola pochodují zástupy idiotů vykřikující nesmyslná hesla. Někdy je taky dobré mít nad věcmi trochu nadhledu.
Vědci zjistili, že grónští žraloci se nejspíš mohou dožít i 400 let. Šedivé a pomalé paryby se převalují ve studené vodě severního Atlantiku a nějak si zapomněly všimnout, že se polovina Evropy vyvraždila v náboženských válkách, lidé dobyli Bastillu, Freud přišel na nehezké věci o své mámě, Hitler se vykašlal na uměleckou kariéru a lidi objevili dubstep a pokémony. A sotva vylíhlé žraločky asi moc netrápí fakt, že než vyrostou, nikdo z nás tu nebude. A pak se perspektiva začne posouvat od žraloků ještě někam dál.
Jak jsem budoval kapitalismus na 40 polích
Osud a rozvodová strategie mých rodičů mi dopřály celkem tři mladší sourozence, se kterými jsem mohl hrát hry, v nichž šlo vítězit a jinak dominovat. Kromě hraní her, ve kterých jsem stvrzoval svoje ambice nejstaršího a prvorozeného, jsem koukal na zprávy, po odposlechu rodičů miloval pravicové politiky, velebil volný trh a špekuloval, na čem by se dalo vydělat. „Na ekonomii s ním,“ říkal jeden pán na sídlišti, kde jsme bydleli, poté co jsem ve dvanácti letech vyřkl další geniální nápad na zbohatnutí.
Continue reading “Jak jsem budoval kapitalismus na 40 polích”
Koně, kuřata a život bez kontroly
Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.
Svoboda, zodpovědnost a čirá psychopatie
„Obecně platí, že člověk si nejlépe umí pomoci sám. V dnešní době, když si chcete vydělat třeba příležitostně, nebo získat od někoho nějakou podporu, je s tím strašné množství trápení. Ve chvíli, kdy bude nezaměstnaný soused a bude potřebovat práci, nedělá mi problém dát mu pár stovek za to, že mi poseká zahradu a oba budeme spokojeni. Dnes se ale toto nestane, protože administrativa nás od toho odradí. Uvolněme si ruce a nechme lidi, ať si pomůžou sami a sobě navzájem…..Ti, co chtějí pracovat a pracují, se budou mít dobře. Pak mohou mít více dětí, protože budou vědět, že se o ně dokáží dobře postarat… Najmout a propustit musí být snadné. Extrémně snadné…“
První sníh
Tady ve městě je vánice zbarvená rudě. Světlo lamp učiní z bílé tmy oranžový příliv. Nevím, jak se to děje. Najednou je světlo jako ve dne a v zahradě je vidět každá větévka a každé stéblo. Dokud nezapadá sněhem na věky. Až do tání… (Jako malá jsem zahrabala do sněhu gumovýho medvídka, na jaře jsem ho pak našla v trávě.)
Pohřební kvítí pro Miladu
A pár hodně osobních, nesouvislých vzpomínek…