VÁGUS.CZ

„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.

(more…)

Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.

(more…)

Železniční stanice Pula je konečnou stanicí na trati Pula–Buzet. Nachází se severozápadně od centra v blízkosti přístavu přímo na břehu Jaderského moře. V blízkosti nádraží se nacházejí větší secesní činžáky postavené za Rakouska-Uherska, což není v samotné italsky vyhlížející Pule úplně běžné. Před rozpadem jugoslávské federace jezdily vlaky na této trati až do slovinské Divači. Dnes je trať odříznuta od chorvatské železniční sítě a na chorvatské straně končí vlaky ve městě Buzet.

(more…)

„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“

Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.

(more…)

Zimní nabídka relačních jízdenek nás zlákala k návštěvě tohoto napůl horského a napůl průmyslového městečka k zimním radovánkám. Trochu tvrdě vypadáváme z výšky Pendolina na nízký betonový perón a kulháme k překrásné dřevěné historické nádražní budově. Hledáme nějakou nádražní osvěžovnu, abychom se patřičně odměnili za cestu. Nacházíme z druhé strany nádražní budovy Jedáleň na stanici, vypadá dobře, ale má jednu chybu, je zavřená. Dle papíru nalepeného na dveřích funguje od 7:00. Trošku nás to přivádí do rozpaků, zda jsme takové lemry, že se chceme ožrat až tak pozdě ve tři odpoledne a už je zavřeno.

(more…)

Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.

(more…)

„GRRRRUAHHHH!“ odříhne si obtloustlý děda s kloboukem. Hlasitě, procítěně a nestydatě. Je mu úplně jedno, že sedím na baru hned vedle něj, a já v tu chvíli vím, že nádražku s vřelou atmosférou člověk najde i v chladném Finsku.

(more…)

Ve slovenských horách existují dva druhy lavín, ty které chcete a ty které nechcete zažít. Ta na nádraží v Tatranské Lomnici je celkem bezpečná, a pokud bude větší, s trochou štěstí z ní vyváznete jen s lehkou kocovinou. Jedná se o nádražní restauraci Lavína, která je přímo v srdci Tatranské Lomnice.

(more…)

Jestli jste si nebyli úplně jistí, zda na Ukrajinu cestovat letadlem nebo vlakem, existuje jedno místo, které by vám na tuto otázku mělo odpovědět. Nádražka ve východopolském Przemyślu říká naprosto jasně, že vlakem. A ideálně se zastávkou na krém z pečených rajčat a paprik ve zdejší svatyni všech nádražek.

(more…)

„Čau, Samčo, co ty tady, člověče?“ – „A, čau Smršíne, jedu z Ostravy z koncertu,“ říká mi zarostlý kamarád s přívětivým úsměvem a podává mi ruku. Má ji od třpytek. Teď mám od třpytek ruku i já. Viděl jsem ho už od výstupu z vlaku. Nebyl jsem si jistý, že je to on, na východním Slovensku může mít háro, dredy a kytaru přes záda s plyšovou muchomůrkou zavěšenou na batohu každý druhý, ale byl to on. Je šest ráno, slunce se líně válí nad kopci, je léto, teplota vzduchu 11 stupňů, právě jsem přijel do Košic.

(more…)