„Čau, Samčo, co ty tady, člověče?“ – „A, čau Smršíne, jedu z Ostravy z koncertu,“ říká mi zarostlý kamarád s přívětivým úsměvem a podává mi ruku. Má ji od třpytek. Teď mám od třpytek ruku i já. Viděl jsem ho už od výstupu z vlaku. Nebyl jsem si jistý, že je to on, na východním Slovensku může mít háro, dredy a kytaru přes záda s plyšovou muchomůrkou zavěšenou na batohu každý druhý, ale byl to on. Je šest ráno, slunce se líně válí nad kopci, je léto, teplota vzduchu 11 stupňů, právě jsem přijel do Košic.
Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší
Kde začít? Až přímo na nádraží v Mukačevu? Nebo při příjezdu maršrutem do Mukačeva? Nebo při odjezdu z jižního autobusáku v Užhorodě? No, asi tam. Je neděle, tři čtvrtě na deset ráno a nemám ponětí, v jakých intervalech maršruty mezi Užhorodem a Mukačevem jedou. Paní na kase mi dává povzbuzující informaci, že jede za čtvrt hodiny. První věc se povedla! S úsměvem, který přes respirátor není vidět, platím 43 hřiven a jdu směrem k nástupištím.
Continue reading “Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší”
Kamenice nad Lipou: Do rodiště génia
Příjezd do Kamenice nad Lipou byl skvělý. V Obratani jsme totiž přestupovali z osobáku. Když mi pokladní na Hlaváku říkala, že na trase posledního vlaku k naší cílové destinaci jezdí jen soukromý dopravce, znejistěl jsem. Nebylo to na místě, mělo mi rovnou dojít, že v regionu vlaky jezdí pod Jindřichohradeckou úzkokolejkou. Trasu jsme tedy jeli motorákem, který je mezi šotouši znám jako „hašišbedna“ nebo „ponorka“. Nicméně zážitek to byl náramný.
Kysak: Šariš a Karpatská horká
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
Michalovce: Šariš, predátoři a plameňáci
Do Michalovců přijíždím autobusem z Užhorodu. Jsem lehce zmaten tím, kolik je, protože jsem vyjížděl ve dvě, asi hodinu trvala celní kontrola na hranici a zároveň s návratem na Slovensko přejíždím do jiné časové zóny. Z autobusu vystupuji přímo na autobusovém terminálu, který je hned u vlakového nádraží.
Užhorod: dvojnádražka třetí kategorie
Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.
Nejzápadnější výskyt režné v Česku? V Jimramově!
Bistro K+C, tak zní oficiální název podniku v Jimramově, což je městys uprostřed Vysočiny. Co uprostřed, přímo jím prochází hranice mezi Čechy a Moravou a krom toho se tu místní potok, Fryšávka, vlévá do Svratky. Pochází odtud i Jan Karafiát, autor dětské knížky Broučci. Je tu i příjemný malý park Bludník, kde je letní kino a také centrum každoročního hudebního festivalu. Já se ale zde nebudu rozepisovat o chudobce a hmyzu s lucerničkami, ale o Bistru.
Continue reading “Nejzápadnější výskyt režné v Česku? V Jimramově!”