Do Michalovců přijíždím autobusem z Užhorodu. Jsem lehce zmaten tím, kolik je, protože jsem vyjížděl ve dvě, asi hodinu trvala celní kontrola na hranici a zároveň s návratem na Slovensko přejíždím do jiné časové zóny. Z autobusu vystupuji přímo na autobusovém terminálu, který je hned u vlakového nádraží.
Nádraží je velice odvážně devadesátkové, až si člověk říká, zda tady neřádil Patrik Kotas. Průčelí připomíná Černý Most, jen s modrými okenními rámy místo zelených a cedule na fasádě už z dálky upozorňuje na přítomnost Reštaurácie na poschodí.
Interiéru, kterým je vysoké atrium, dominuje obří shluk rostlin, tchýniných jazyků, monster a další vegetace, která také hází člověka o pár dekád do minulosti, kdy tyhle kytky byly všude. Pod schody do prvního patra se vyjímá cedule s denním menü. Jdu tedy nahoru a vidím otevřený výčep, umístěný za prosklenou devadesátkovou výlohou. Ta z poplatnosti době samozřejmě není svislá, ale zkosená.
Nevypadá to, že by ve výčepu vařili, nicméně si zatím dám Šariše za 90 centů a borovičku a hledám na idosu spoj do Kysaku. Spoj nalezen, ptám se tedy výčepního na jídlo a toaletu. Výčepák mě zklame, restaurace je otevřena jen do tří, ale i tak do ní nakouknu, protože se skrz její vchodovou část jde na toaletu, ke které vyfasuju klíč.
Jídlo si tedy nedám, ale aspoň můžu posedět ve výčepu, zapálit si ukrajinský cigára a koukat na Tour de France. Po dvou pivech mrknu na telefon a koukám, že vlak má za chvíli přijet. Jdu tedy k pokladnám, abych si koupil studentský lístek zadarmo. Ještě, že na zahnání hladu mám pořád v batohu užhorodský kotlet v těstě.
Smršín
