Děčín: Návrat ztraceného syna

Jsa majitelem „in-stovky“, připadá mi ten život najednou nějak jednodušší. Teda ne že bych i v dobách dřívějších nenajezdil vlakem pár tisíc kilometrů měsíčně – jenom jsem to prostě přestal řešit. A tak když zrovna vyhlásím prokrastinační den, zajedu si z Budějovic na pivko třeba do Děčína.

Původní plán přibalit k Děčínu ještě Ústí nad Labem padá ve chvíli, kdy se na ústeckém hlavasu odvážím vystoupit z vlaku – obklopí mě tam totiž všudypřítomná mlha z tamní chemičky umístěné strategicky v centru města, vůči jejímž produktům už je asi většina Ústí imunní, já bych ale vzhledem ke svému chatrnému zdraví jistě brzy pošel. Po cca deseti minutách v Ústí a další půlhodince v regiopanteru tedy konečně chytám za kliku děčínské nádražky.

V první chvíli mi proběhne hlavou, že jsem se spletl a otevřel jsem dveře do jeslí nebo alespoň do školky. U centrálního stolu sedí mladší mamina, jedno dítě chrní v kočárku, další dvě již aktivněji s maminou kooperují v blíže neurčené činnosti. Do reality mě však rychle vrací mohutný tvor neurčitého pohlaví s pivem a berlema hned u vedlejšího stolu plus pár loserů rozesetých většinou po jednom takřka u všech stolů rozhlehlého interiéru. Najde se však kupodivu i pár dvojic ve věku cca 30 až 110 let.

Celý prostor nádražky vyplňují diskošity à la Evropa 2, a to pořádně nahlas – nechápu, jak někdo v takovém randálu může vést smysluplnou konverzaci – nebo vůbec jakoukoliv konverzaci. Druhý vjem, tentokrát čichový, totálně si podmaňující zdejší prostory, jsou zemáky s čevabčiči, specialita šéfkuchaře. Zaženu hlad pohledem na pivní lístek – severočeský evergreen v podobě Březňáka 11° doplňuje jeho dvanáctkový polotmavý bráška za 32 peněz. Objednává se samozřejmě přímo u výčepu, kde si jasnou volbou vysloužím výčepákovo obdivné zamrskání obočím a připadám si jako king, když požadovanou částku zarovnávám na 35. Pivko je plné karamelu, svěží a řízné, jak to mám rád.

Až podivně unylou vánoční atmosféru najednou rozčísne vysoký poděs, který se vřítí do nádražky, chvilku něco mumlá a divoce gestikuluje, načež se vydá kolem hajzly oznamující cedule po schodech do patra, kam jsem očekával, že má přístup jen personál. Osazenstvo však událost nechává úplně chladným, až po pár minutách jeden padesátník pronese ke svému kolegovi: „Jo, todle byl můj syn.“ A záhada je vyřešena, nebo aspoň tak napůl. Inu, čas se krátí a osobáček od Kadaně-Chomutova tady bude hned. Zanechávám tedy zdejší lid jejich osudu a jsem si přitom takřka jist jednou věcí – až se tam zase jednou vypravím, budou tam sedět furt ve stejným uspořádání.

Čiva