VÁGUS.CZ

O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.

(more…)

Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?

(more…)

„Odkud jedeš, šerife?“ vítá otrokovická Bažina osamělého pocestného již v sedm ráno. Jestliže přerovská nádražka funguje téměř nonstop, železniční stanice Otrokovice nabízí jiný unikát. Všechna restaurační zařízení na sebe svou otevírací dobou navazují tak, že zde člověk může strávit 24 hodin v lihu, aniž by se vzdálil od kolejiště. Ráno v pět začnete v nádražce neboli bufetu Express, nejpozději po zavíračce v 19:30 se přesunete o sto metrů dále do Mašinky, a až v 23:00 zavře i ta, přivítá vás o dalších sto metrů dál bar Bažina. A s náručí široce otevřenou: u vchodu se totiž píše, že otevírací doba se odvíjí „dle počtu osob“.

(more…)

Jako harvestor zapříčinil zánik trampské osady Zlaté dno, tak pilný developer určuje budoucí tvář Masarykova nádraží a důsledně smazává útulné a poetické, i když špinavé a zašlé, stopy zákoutí a institucí s pestrou historií. Zánik Bistra Flip jsme oplakávali dlouho a teď nás už nadosmrti budou pronásledovat výčitky typu „Neměl jsem ho zanedbávat a měl jsem do Flipu chodit častěji, třeba by to pomohlo, třeba by ještě žil.“ Čas otupil i nevrlé vystupování nekompromisních žen za výčepem či pultem. Naopak nostalgie ztraceného přidala na gastro kvalitách dva dny staré, olejem nasáklé topinky dosahující neobyčejného stupně tvrdosti – do ní se jako do proustovské madlenky vtisklo kouřem nasáklé klubko dojmů a vzpomínek.

(more…)

Se s tím smiřme. Pro jednou prostě na dovolené v Gruzii nedostaneme to, co chceme. Řidič maršrůtky nám nekoupí moroženoje a majitel restaurace nám nepošle ovoce s banánem vyřezaným do tvaru delfína na účet podniku. Tahle bouřka nás nemine. Jsme dva tisíce metrů nad mořem a nejbližší vesnice s čačou je desítky kilometrů daleko. Přestávám balit tortilly s postní majolkou a začínám balit piknik na vrcholku hory v národním parku Bordžomi-Charagauli, přes který se ženou mračna dramatická jako můj obličej, když se v mém okolí objeví další sbírka plastových víček. Tohle na instáči prostě dobře vypadat nebude.

(more…)