O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.
Alternativy se navízejí hned dvě: Caffe Suri, kde krásní mladí lidé na počátku svého Balkán tripu usrkávají krásná kafíčka a mezinárodní zaměření podniku ještě podtrhují nápisy v arabštině. Naopak Peron A přitahuje spíš postavičky zdejšího nádražního polosvěta a další vágusy.
Místností líně poletují komáři, z rádia vyhrává srbský rock’n’roll a v rohu smutně postává počítač s připojením na internet. Vypnutý. Aby ne, když se v dnešní době všichni připojují přes WiFi a mezi pokladnami korzují mladí muži se smartphony. Štamgasti nicméně i zde vypadají, jako kdyby je někdo vystřihl z kartónu a přemístil z libovolné české nádražky. Koncentrují se zejména u zeleného topení, kde nalezneme také jediné funkční zásuvky. Přisedám k nim, poroučím si kafu za 150 dinárů, dobíjím telefon a vyrážím k pokladnám zachránit Báru před uprchlickou vlnou. Do nádražky se pak samozřejmě ještě vrátíme.
„Kde máš tašku?“ vítá nás už z dálky vrchní, který se představuje jako Vaňa. „Mám sice ruské jméno, ale jsem Srb,“ dodává skoro omluvně a podává mi zapomenuté zavazadlo. Jako vždy a všude na Balkáně je vhodné hned si mezi sebou ujasnit svůj původ, zvlášť když dnes ruští podnikatelé skupují Srbsko ve velkém. „Nikdy si nikde nenechávej žádné věci. Tohle je Srbija. Srbija – problém!“ znovu mě mentoruje pán výčepu, když si při cestě na záchod nechám na lavičce pouzdro od foťáku.
„Máme kebab a burger,“ vysvětluje vrchní, který nás po incidentu s taškou evidentně považuje za blbečky.
„Jakože ćevapi a pljeskavicu?“ ptáme se nedůvěřivě.
Ano, ćevapi a pljeskavicu. Obojí za 260 dinárů, což je o šedesát víc než v pekárně před nádrem, která se navíc jmenuje Těstotéka a disponuje kompletním mobiliářem Knjaze Miloše. Do ceny se zřejmě promítá místo k sezení, možnost záchodu a výhled nejen na vláčky, ale i na stavbu megalomanského developerského projektu Bělehrad na vodě, jenž je nejen zlými jazyky označován za špatný vtip.
„Vy chcete jíst tady? Já už jsem vám to zabalil,“ vytrhuje nás z výhledů Vaňa a s jídlem v alobalu přináší i dva lahvové Jeleny za 170 dinárů. Chceme, neboť na mobilu ladíme MS v atletice. Na albánském kanálu rtsh.al, ale to radši nikomu neříkejte. A doma asi ani radši neříkejte, že bronz na ženské pětce bere Sífan Hassan, která v patnácti letech utekla z Etiopie do Nizozemí.
Mezi neustálým nahazováním albánského webu konstatujeme, že obě srbské odpovědi na hambáč jsou dobré. Jak taky jinak, když jsou srbské. Sice nás překvapuje, že somun čili houska se počítá zvlášť za 40 dinárů, ale přesto slibujeme našemu novému kamarádovi, že nazítří se sem ještě vypravíme na vajíčka k snídani.
„Chcete hned po ránu pivo?“ vítá nás, když se nazítří v nádražce skutečně objevíme. Nechceme napodobovat dámu od vedlejšího stolu, která v 8:20 finišuje své první Nikšičko, a volíme raději kávu. Beztak máme batoh plný lahváčů Jelena.
„A kam vlastně jedete?“ ptá se nás Vaňa, když se konečně zvedneme a odcházíme na vlak.
„Do Baru,“ pronášíme za doprovodu cinkání skla v našich zavazadlech.
„Hm. Vy máte radši Černou Horu?“