Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
První vlak by se měl po trati projet 15. srpna 2022, tedy na 75. výročí indické nezávislosti. Indický Šinkansen si to bude štrádovat rychlostí 320 kilometrů za hodinu, uveze zhruba 1300–1600 cestujících a cestu mezi Bombají a Ahmadábádem zkrátí ze současných sedmi hodin zhruba na dvě. Lístky budou jen o polovinu dražší než současná první třída, takže do Amdávádu byste se měli dostat za 3000 rupií, což je pořád levnější než letadlo. Celá stavba bude stát 1,1 bilionu rupií (375 miliard korun), nicméně 81 % investic by měli pokrýt Japonci formou výhodné půjčky s 0,1% úrokem.
To je všechno jistě nesmírně krásné a odvážné. Problém ovšem je, že současná železniční síť je zoufale podinvestovaná, koleje jsou místy v žalostném stavu a stále častěji dochází k nehodám. 193 mrtvých při vlakových haváriích v posledním roce je nejvyšším číslem za posledních deset let, a kalendářní rok 2017 jako celek může být ještě tragičtější. Otázkou taky je, jaké místo v indické osobní dopravě by měly rychlovlaky zaujímat. A to nejen doslova (nový koridor bude zřejmě vměstnán mezi současný osobní a nákladní koridor), ale i koncepčně. Rychlovlaky celkem logicky cílí na cestující z vyšších tříd, jenže ty už indické dráhy z velké části ztratily. Konkurenční vnitrostátní lety dnes dokážou v úhrnu přepravit více cestujících, které nebude jednoduché přilákat zpět do vlaku, jenž se bude pohybovat v jen o něco málo levnějších cenových relacích.
Reálně tedy hrozí, že vysokorychlostní vlaky do svých čtyřmístných a šestimístných kupé stáhnou už jen ty cestující, kteří dodnes jezdí konvenčními spoji. Ty pak přijdou o další významnou část příjmů a hrozí jim, že tratě a vozový park budou dále chátrat. Z podobných důvodů mimochodem neprošel už první seriózní projekt rychlodráhy z roku 2006 – ministr železnic Lálú Jádav jej zablokoval, protože se obával, že rychlovlaky budou sloužit pouze bohatým cestujícím, a že lepší bude investovat do stávající infrastruktury.
U peněz je vůbec vhodné se pozastavit. Podle propočtů vyjde stavba dráž než v sousední Číně a bude srovnatelná s podobnými projekty v Evropě. A přestože Japonci poskytli Indům zdánlivě téměř bezúročnou půjčku s úrokem 0,1%, oněch japonských 880 milionů rupií se zřejmě za 50 let prodraží, neboť ekonomové odhadují, že kurs rupie proti jenu bude stabilně klesat.
Nás ale samozřejmě nejvíc trápí jiná věc, a to je indická nádražková kultura. O tom, co pro ni bude stavba rychlostních železnic znamenat, zatím nikdo žádnou analýzu nevypracoval. Zkusme si tedy trochu zavěštit z fritovacího oleje. První možností je, že s odlivem bohatších cestujících na sousední koridor poklesnou i nároky na tradiční nádražní osvěžovny. Jejich provozovatelé se vykašlou na hru na luxus a pré budou znovu mít zaplivané nádražky se smaženkami v novinách a hustou atmosférou, jako například v Aurangábádu, či s láskou opečovávané rodinné podniky, jako je třeba ten v Kárváru.
Druhá možnost je o poznání temnější: pokles tržeb indických nádražek bude tak velký, že je stavba nového koridoru položí. A ve hře je i třetí možnost: jelikož indické ministerstvo železnic plánuje zrychlit i obyčejné vlaky, může se časem klidně stát to, co dnes vidíme v západní Evropě: rychlejší přeprava povede k tomu, že cestující budou trávit méně času i na samotných nádražích a indické stravování se od formátu plnohodnotných restaurací džabalpurského stylu posune přes samojídelny slohu maisúrského či vidžajavádského až někam ke stánkům s rychlým občerstvením, které se čím dál tím častěji objevují i u nás.
Za sebe každopádně můžeme na tomto místě slavnostně slíbit, že pomalými vlaky budeme jezdit i nadále. I když je to prý nebezpečné.