Aurangábád: This city no rules!

22 Úno

„This city no rules!“ huláká na nás mladý motorkář, když křižujeme Aurangábád ve třech lidech a dvou krosnách na jednom skútru. A má pravdu. Než jsme se dostali do místní nádražky, pochopili jsme, že tohle město na severu Maháráštry funguje snad ještě jinak než celý zbytek Indie.

Začalo to nevinně. Prostě jsme neměli vůbec žádné rupie a potřebovali jsme si vyměnit, což by ale přece měla být hračka. Nejdřív jsme poslali do prdele místního veksláka s tím, že směnárna má lepší kurs a otevírá už v 10. Otevírala, jenže neměnila, protože neměla hotovost. Naštěstí jsme za chvíli úplnou náhodou potkali chlapíka, s nímž se včera svezl NP na motorce (a byl málem pokutován za tři pasažéry na motocyklu, naštěstí však druhý cestující zjistil, že policista se zná s jeho strýcem, a tak vše skončilo pouze domluvou). Náš včerejší kamarád nám tak domluvil odvoz rikšou přes celý Aurangábád do nejluxusnějšího hotelu ve městě, kde ale valuty směňují pouze ubytovaným, až jsme nakonec skončili u Thomase Cooka s kursem úplně na hovno. Chvilku před polednem jsme tedy konečně mohli pojíst samósy a vyrazit na výlet do Ellóry a Daulatábádu.

Tam se ovšem karta obrátila. Nebudeme se nyní rozepisovat, jak se nám líbily místní památky. Podstatné je, že nás z Daulatábádu odvezl za pakatel rikšák, který už zjevně nevěděl, koho by po setmění ještě nabral; že nám náš couchsurfer sice nemohl zajistit ubytování, ale bohatě nás pohostil čajem, pápadem a čínskými nudlemi; a že nás jeho kamarád ochotně svezl až na zhruba pět kilometrů vzdálené nádraží. Na motorce a s bagáží. Takže teď již vzhůru do nádražky!

„Je na nádraží nějaká restaurace?“ ptáme se ještě našeho řidiče, než se s ním definitivně rozloučíme. „Je, a docela dobrá,“ odtuší a popřeje nám šťastnou cestu. Do odjezdu našeho vlaku zbývají téměř dvě hodiny a nám je naprosto jasné, kde je strávíme. Po zběžné prohlídce restaurace v režii IRCTC s názvem Food Track La Festa však naše jistota bere za své. Před nádražkou sice stylově přespává jakýsi děda, ale uvnitř to za mnoho nestojí. Restaurace bohužel patří k jedné ze standardizovaných franšíz, které již dnes najdete ve většině významnějších indických stanic, a hlavně je v ní strašné vedro.

Přesouváme se tedy na příjemně profukující perón – a tu ji máme! „Takhle nějak jsem si představoval nádražku, tamta byla jak jídelna,“ praví Vítek a rozhlíží se potemnělým interiérem, který zdobí nástěnka se svatými obrázky Hanumána, Šivovy rodinky, a pochopitelně i místního miláčka Sáí Báby, jenž pocházel z nedalekého Širdí. Zatímco do vyhřátého Food Tracku zjevně chodí cestující s lístkem do některého z klimatizovaných vagónů, zde se evidentně nacházíme v hájemství nižších tříd cestovních i příjmových s lehkou patinou sociálního rozkladu a přepáleného hořčičného oleje. Objednáváme samozřejmě smaženky.

„Jen si dej čaj, to něco zažiješ,“ rozchechtává se NP na celou nádražku poté, co si Vítek objednává svou večerní dávku kofeinu a cukru. K jeho ďábelskému smíchu se okamžitě přidává i zdejší šéf a hbitě přináší kalíšek s pytlíkem plovoucím v mléčné břečce. A k tomu zelnou a chlebovou pakóru zabalenou v novinách. „Tady je svět ještě v pořádku,“ pomlaskává si NP a jeho slova získávají další význam ve chvíli, kdy zjistíme, že v bufetu na rozdíl od celého zbytku nádraží nefunguje wi-fi. Pravda, hrací automaty jako v leckteré české nádražce tu sice nejsou, ale místní omladina si vystačí s mobilem.

Aurangábádská nádražní osvěžovna poskytuje hostům také skvělý přehled, neboť od stolu je vidět jak na perón, tak do obou kuchyní. Na záchodky se sice musí až do čekárny pro druhou třídu, ale stojí jen dvě rupie a místní výběrčí je pohodář, co rád zapózuje a ještě se s vámi vyfotí. Jako v každé správné nádražce, ani zde nejde příliš rozeznat, kdo je obsluha a kdo host. Pochybnosti nenechává pouze osazenstvo vedlejšího stolu, u nějž se cpou smaženkami muslimský kmet a urostlý chlapík v teplákovce Maháráštra Police. A samozřejmě hospodský, který co pět minut vykřikne směrem na perón aktuální nabídku: „Čáj kófí, čáj kófí, samósé garam válé!“

„Nemohl by sis mě přidat tady v téhle aplikaci?“ přistupuje náhle k Vítkovi jakýsi děda. Na jeho výhrady nebere žádný ohled a ihned mu začíná jezdit rukou po displeji. Starcovu mobilnímu řádění nastane přítrž teprve ve chvíli, kdy jej důrazně okřikne chlap v policejní mikině. „Nádražka je tady zatím to nejpodobnější s Čechama. Akorát tady nejsou ožralí podivíni, ale jenom podivíni,“ přemítá Vítek. Jeho slova se potvrzují takřka okamžitě: jen několik vteřin nato začíná v hospodě bitka, při níž se místní pikolík snaží vymést neplatícího hosta násadou od koštěte. Po pár dobře mířených úderech sice neplatič začíná brečet a slibovat, že už půjde, ale chrabrý zřízenec ho několika dalšími hbitými ranami posílá až na zem chodbičky do kuchyně, kde právě kuchtík plácá těsto na vady. Bezzubého chudáka nakonec z nádražky musí obsluha vynést.

Skončit se má v nejlepším, a tak raději opouštíme lokál také. Dobrovolně a po svých. A mimochodem: náš vagón nám přistavili přímo před nádražku. This city rulez!

Comments are closed.