„Tady jako fakt visí lidi z vagónu ven?“ děsí se Vítek, když poprvé spatří plně vytíženou bombajskou železniční síť. „Neboj, to jsou jenom příměstské vlaky, to je jako jet u nás pár zastávek přeplněným metrem,“ zasvěcuje NP do indické drážní kultury vyjukaného novice. Netrvá to ostatně dlouho a na našem nástupišti zastavuje souprava zcela vylidněná. Naše radost z místa k sezení ovšem netrvá dlouho: na příměstských tratích v Bombaji se prohánějí nejen vagóny vyhrazené pro ženy, ale rovnou celé dámské vlaky.
Dádar je jedním z nejstarších bombajských předměstí, obyvatelstvo se sem začalo stěhovat z přelidněného centra už na konci 19. století. Přestože byl původně zamýšlen jako rezidenční čtvrť, dnes nám může posloužit jako příklad divoké urbanizace bez propracovanějšího plánování. V těsném sousedství kancelářských mrakodrapů perón plynule přechází v zeleninovou tržnici a mezi nástupišti se pomalu rozkládají domy na pozemcích, které se zřejmě nepovedly nebo nestihly vyvlastnit.
Dádar je jedinou společnou stanicí západní a centrální železniční zóny, a tak není divu, že tímto důležitým dopravním uzlem projde až půl milionu cestujících denně. Ano, projde. Ale nezdrží se. V Dádaru totiž chybí nádražka! Pocestného naopak potěší, že podobně jako v dalších významnějších železničních stanicích, i zde je nově zavedena veřejná wi-fi, takže na nádraží můžete snadno vyhledávat informace o spojích i jiné důležitosti z hlubin internetů.
Dádar prý v maráthštině znamená žebřík, a tak přecházíme po lávkách nad nádražím sem a tam z městského terminálu na meziměstský, až si připadám jako druhdy v Iláhábádu. Zdání však tentokrát neklame, v Dádaru skutečně žádná nádražka není a je nutné vylézt před stanici. Tam už však pocestný může jít zcela najisto: občerstvení Šríkrišna láká otevřenou náručí a reklamními tabulemi po celém přednádraží.
Aby nedošlo k trapné mýlce: internety říkají, že restaurace Šríkrišna jsou v Dádaru hned dvě: ta, co se nachází západně od nádraží, je prý po celém městě vyhlášená pro bramborové vady. Ta druhá, v níž jsme skončili my, je naopak umístěna u východního východu, hned vedle místní pošty.
„Sitting idle will be charged extra,“ přísně varuje cedule umístěná na zahrádce nad rozmazanou nabídkou pokrmů v maráthštině. A tak raději objednáváme. „Musíme si dát páo bhádží, to je tady v Bombaji skoro povinnost,“ praví NP a už mává na číšníka, aby si poručil místní specialitu. Vítek raději jen sedí a přikyvuje, je to pro něj první setkání s indickým jídlem a hlavně čajem, na němž právě v tuto chvíli získává fyzickou závislost. Jídlo je v pohodě, jen nás překvapuje jeho poněkud přemrštěná cena, což si ale vysvětlujeme jednak bombajským efektem a druhak zvýšenými náklady na provoz, do nějž je nutno přičíst také krmivo pro rybičky v akváriu. Peníze se vrací do mističky se zrním na žvýkání a my už přemýšlíme, co dalšího kromě fenyklových semínek by se dalo ještě sežvýkat.
V Maháráštře je prodej tabákových výrobků značně omezen, a tak si musíme vystačit s tradičním suchým indickým tabákem, do nějž si konzument musí sám přimíchat trochu vápna. Proces přípravy tabákové kuličky je hotovým rituálem – není tedy divu, že se na nás v mžiku sesypává dav Indů, aby nám poradili, jak si co nejlépe narvat. „Výborně, chlapci! To je skvělé cvičení pro diabetiky!“ směje se kolemjdoucí děda, když vidí, kterak soustředěně kroužíme palcem v dlani. Zdá se, že aklimatizace se nám tentokrát povedla skutečně rychle.