Vřele doporučuji. Tak zní v překladu název „nádražky“, kde jsem strávil v kdysi české Vratislavi půlhodinku při čekání na pociąg. Ale abych vysvětlil ten otazník v názvu, musíme se vrátit v čase ještě o něco zpátky.
Takhle totiž vypadá budova Breslauer Hauptbahnhof z ulice. A pokud přijedete jako já busem na dočasné nádraží Dworzec autobusowy tymczasowy a do nádražní haly vás vyplivne tuctový podchod, tuhle krásu objevíte až před nádražím, když se otočíte při čekání na zelenou na přechodu pro chodce. Nás, vychované v podzámčí Hluboké, kterou natírají nabílo prakticky kontinuálně, na první pohled udiví kombinace novogotické stavby a sytě oranžové barvy. Ale gegen dem Gustus kein Disputat, tak jako tak patří nádražní budova mezi ozdoby města. I zde navíc fasáda svítí novotou, což rozhodně není v jinak šedavém Polsku obvyklé.
Při bližším zkoumání vnějšího pláště historické budovy zahlédnete i výtahovou šachtu, která se proklubala střechou na světlo světa, i bronzovou desku, oslavující zdařilou rekonstrukci. Roli nádražní haly převzal nově zastřešený prostor mezi prvním nástupištěm a starou budovou, jejímž hlavním posláním je nyní nasytit hladovějící cestující. Anebo jim spíš poskytnout fértrejdovou kávu a heslo na wifi. Těch gastropodniků je k mání skutečně neskutečný přehršel. Rovnou míjím všechny bezpohlavní pobočky nadnárodních korporací a hledám něco pohlavního, něco s koulema. A nacházím Sphinx. Do jediné trochu tradičnější restaurace je ovšem vchod pouze z ulice, což se negativně podepisuje na její návštěvnosti. Mě u vchodu odradí dresscode obsluhy, manžetové knoflíčky a tmavé kravaty číšníků naznačují, že tohle není podnik, který hledám.
Vracím se proto do nádražní haly a vybírám si podnik, před kterým sedí a žebrá ošklivej fousatej chlap v maskáčích s polskou vlajkou našitou na rukávu. Konečně, nádražka! Dovnitř lákají i vtipné cedule inzerující (a to mě mělo varovat) kávu. Jdu dovnitř, ale zjišťuju, že maskáčový žebrák byl jen marketingový trik, ocitl jsem se opravdu v kavárně, jíž dominuje našedo natřené dřevo, sklo a kov. V kavárně, kterou byste hledali – no, nehledali, ale kterých je plný Karlín, Vinohrady i Žižkov. Doba do odjezdu vlaku se krátí, proto rezignovaně vybírám bulku s kuřecím a rukolou a velký kafe a sesouvám se na křesílko u jednoho ze stolků. Pivo nemají na čepu žádné, což je nakonec při vší úctě k polskému pivu, jakou si jen zaslouží, nejlepší volba. O atmosféře podniku těžko mluvit, veškeré osazenstvo odkvačilo na vlak ještě než jsem si objednal, za zmínku stojí snad jen propagace anglického novotvaru „procaffeinating“. No a pochopitelně taky obsluha, drobná blondýnečka se sladkým úsměvem, který vhodně doplňuje hořkost černé kávy. Ještě chci při odchodu ohodnotit hajzlíky, jenže ty jsou společné celému nádraží a plotí se za ně zlotem, a to víc, než kolik drobných mám po kapsách.
Ze zamýšlené recenze tedy nic není, celý text se dá shrnout konstatováním, že Wrócław Główny se veze v mainstreamu evropských nádraží, které takzvaně v zájmu zvyšování kvality vypudily opravdovost, nekonformitu a regionální kolorit. Nakonec i Goraco Polecam je franšíza, unifikovaný prefabrikát na kavárnu kdekoli po Polsku. Nezbývá než se těšit do Poznaně, v centrálním Polsku snad na nádraží najdu podnik páchnoucí kyselým zelím, s pokrmy překypující červenou řepou a koprem, kde budou čepovat v konkurenci českých piv jen obtížně pitelné i vyslovitelné Książęce.
P.S.: Mé naděje byly marné. Nádražní budova Poznań Główny byla nahrazena nákupním centrem a ani McDonald’s, ani Burger King do bezedných kelímků žádný chmelomok nečepuje.
Radim Ho