Posted on

Sarajevo: Golden hour v nádražce pro uprchlíky

Sarajevo. Město děr po granátech a vůně ćevapi. Město mostů, řeky a jednoho dlouhého údolí. Město, co vypadá trochu jako Brno, ale jsou v něm mešity a na každým rohu hřbitov. A taky město, co je hodně a pořád do kopce, ale na vrcholku to většinou stojí za to – buď se tam pasou krávy a jejich majitel prodává kolemjdoucím limonádu, nebo je tam aspoň skvělý výhled na spoustu dalších kopců, hřbitovů, mešit, stánků s ćevapi a děr po granátech. Někdy je tam nahoře dokonce obojí. Sarajevo je taky město gigantické nádražní budovy, která asi jako jediná nestojí v kopci, ale na rovině přilehlého parkoviště.

Continue reading “Sarajevo: Golden hour v nádražce pro uprchlíky”

Posted on

Lvov: Halucinace z podvýživy

„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.

Continue reading “Lvov: Halucinace z podvýživy”

Posted on

Dostihy a sázky!

Chtěla jsem začít velkolepými slovy, nápaditými metaforami a vymazlenými metavtipy. Přišlo mi to ale nakonec úplně zbytečné, proto přejděme rovnou k věci. Vágus.cz vydal tištěnou ročenku! (Vysvětlení pro mladší a alternativnější ročníky – to je něco jako zin.) Nejde o výběr toho nejlepšího z tohohle blogu, ale o 15 zcela nových, původních textů (plus jeden převzatý), které spojuje jedno téma – dostihy a sázky.

Continue reading “Dostihy a sázky!”

Posted on

No City for Slow Men

aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu

Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.

Continue reading “No City for Slow Men”

Posted on

Jste normální? A není vám hanba?

„No jako průměrná cena je teď klidně padesátvosum tisíc za metr čtvereční. Šlo to dolu, tak jsou teď ty hypotéky dostupnější. Můžu Ti jako poslat nabídku, nebo tak,“ ozve se z vedlejší židle. Cože? Proč? Hypotéku? Odkdy se bavíme v hospodě o hypotékách? Padesátvosum čeho? Za co? Hledám záchranu pootočením na druhou stranu a zjišťuji, že alternativu k hypotékám nabízí televizní seriály. „Je to fakt hustý, prostě na konci každýho dílu potřebuješ vědět, co bude v tom dalším, úplná návykovka, jsem z toho hotovej!“

Continue reading “Jste normální? A není vám hanba?”

Posted on

Přestřelka v nádražce

Betla
Oni si to zaplatili, žejo? To přece nemůžou myslet vážně! Vysvětlete mi, proč hlavní cenu poroty na MFDF Ji.hlava dostala Velká noc režiséra Petra Hátleho? Skutečně za „osobitý vizuální jazyk, jehož průzkum rozšiřuje zaběhnuté hranice toho, co jsme ještě ochotní vnímat jako „dokumentární film“, a do českého kontextu vnáší významný pokus vydat se jiným směrem v přemýšlení o dokumentární metodě zobrazení skutečnosti“? Nebo to bylo spíš plnění partnerských povinností vůči HBO či přímo sklonění před plným měšcem? V Ji.hlavě to obzvlášť zamrzí.

Continue reading “Přestřelka v nádražce”

Posted on

Rasismus, zapatismus a šílený lidi

„Tak kam to bude?“ otočí se na mě s žoviálním výrazem řidič taxíku. Jeho široký úsměv společně s i na místní poměry neobvyklým množstvím gelu na vlasy mně poněkud znervózňují. Vypadat jako hodně laciný a nepovedený klon Antonia Banderase tady sice patří k dekóru, ale pořád ještě jsem si na tu estetickou a čichovou smršť provázející mužskou polovinu populace v Mexiku úplně nezvykla. „Colonía Progreso“ odvětím a snažím se znít stejně žoviálně. Antonio vytřeští oči, pustí volant a jeho žoviálnost v tu ránu zmizí. S nefalšovanou hrůzou v hlase na mně na mně upře zrak a naléhavě pronese: „Ale to nemůžeš. Tam nemůžeš sama. Holky jako ty nemůžou samy do colonías. To nejde. Víš, co by se ti tam mohlo stát?“ Mluví pomalu a výrazně artikuluje, asi abych mu opravdu dobře porozuměla. „Ne. Co by se mi tam mohlo stát?“ hraju si na hloupou turistku jako vždycky a čekám, co přijde tentokrát.

Continue reading “Rasismus, zapatismus a šílený lidi”