Sarajevo. Město děr po granátech a vůně ćevapi. Město mostů, řeky a jednoho dlouhého údolí. Město, co vypadá trochu jako Brno, ale jsou v něm mešity a na každým rohu hřbitov. A taky město, co je hodně a pořád do kopce, ale na vrcholku to většinou stojí za to – buď se tam pasou krávy a jejich majitel prodává kolemjdoucím limonádu, nebo je tam aspoň skvělý výhled na spoustu dalších kopců, hřbitovů, mešit, stánků s ćevapi a děr po granátech. Někdy je tam nahoře dokonce obojí. Sarajevo je taky město gigantické nádražní budovy, která asi jako jediná nestojí v kopci, ale na rovině přilehlého parkoviště.
Masa poctivé funkcionalistické architektury z konce 40. let shlíží na nekonečný betonový plac a v poslední červencový den léta páně 2018 žhne teplem nashromážděným během horkých dní. Uvnitř je nádražní budova stejně ohromná jako zvenku a uklidňujícím způsobem prázdná. Na návštěvníka ztraceného pod majestátností betonových oblouků shlíží pouze obří reklama na coca-colu a do očí, unavených přítmím nočního vlakového spoje, který právě do Sarajeva dorazil z Bihaće na severu Bosny, ho pálí tušení neúprosných slunečných paprsků na parkovišti venku. Za jiných okolností by kroky onoho znaveného návštěvníka vedly – kam jinam – do nádražky. Tu už ale vágusí zahraničně-reportérský tým zmapoval před několika lety a na tomto místě lze tedy pouze zkonstatovat, že některé dobré věci se nemění a opravdová kvalita přetrvává otřesy věků. Protože – jak všichni víme – dobře už bylo.
Co ale platí pro nádražku, nemusí nutně platit pro svět venku (a naopak). Ve světě venku se dějou různé věci, kterým nádražní budovy a nádražky jenom tiše přihlíží a zaznamenávají svědectví o nich na dna půllitrů a zdi záchodků. Jednou z těch věcí, která se teď děje ve světě venku okolo sarajevské nádražky, je věc, o které píšou i mnohé české noviny, většinou pod varovnými titulky o tom, že dobře nebylo a nebude. Bosna a Hercegovina se na jaře stala hlavní tranzitní zemí tzv. Balkánské trasy, kterou do Evropy přicházejí migranti z Asie a Blízkého Východu. Od té doby, co jednotlivé státy na trase hrají škatulata hejbejte se, staví ploty, zavírají hranice a pak někdy zase na chvíli otvírají, tedy zhruba od jara roku 2016, se na Balkáně zdržuje několik desítek tisíc lidí, kteří škatulata hrajou hodně nedobrovolně – hlavně proto, že nemůžou jít ani tam ani zpátky. Zatímco ještě v zimě jich většina čekala a doufala v uprchlických táborech v Srbsku, že se něco stane, někdo v Evropě si vzpomene, že existujou a nemají kde být a z čeho žít nebo že v Maďarsku proběhne státní převrat a přestane se tam zavírat do vězení za to, že má někdo špatnou barvu kůže a místo narození, na jaře došla většině trpělivost. Přes Maďarsko to nejde, přes Bosnu by to třeba jít mohlo, řekli si. A tak šli. Do téhle chvíle možná až deset tisíc lidí z Pákistánu, Afghánistánu, Iráku, Íránu a Sýrie se ocitlo právě v Bosně. A několik stovek z nich se ocitá každý večer na onom rozpáleném parkplatzu před sarajevským nádražím – ale dovnitř nemůžou, vlak jim žádný nejede a v nádražce jim nejspíš nenalejou, protože by neměli čím zaplatit.
O několik hodin později usychají na parkovišti před sarajevským nádražím kapky odpolední bouřky a v kalužích se odráží tzv. golden hour – to jest hodina těsně před západem slunce, kdy je všechno hezčí než jindy, takže si to lidi hodně často fotí na instagram a dávají k tomu hodně hashtagů jako třeba #goldenhour. Tahle sarajevská golden hour je plná měkkého světla a červánků na obzorech těch nekonečných kopců a na parkovišti ji zamyšleně pozoruje asi deset kluků s baťůžky na zádech. „This beautiful, my sister,“ sděluje mi zasněně jeden z nich. Kývám a pak chvíli pozorujeme společně. Parkoviště se mezitím plní dalšími a dalšími kluky s baťůžky a z přilehlého parku se vynoří desetičlenná afghánská rodina, jejíž členové se poslušně začnou řadit do fronty podle velikosti. Z bílé dodávky, která mezitím zaparkovala před nádražím, vyskakuje parta dredatých lidí v teniskách a začíná vykládat tácy a várnice s jídlem. Parkoviště je během chvilky plné lidí, které organizuje vysoký Portugalec ve fotbalovém dresu. Jmenuje se Joao (jak jinak by se mohl jmenovat Portugalec, žejo) a na parkovišti před nádražím parkuje společně s dalšími dobrovolníky převážně z Portugalska a Španělska dodávku dennodenně ve stejnou hodinu už víc jak dva měsíce. „Máme ode dneška novou kuchyň, tady za rohem,“ mává nadšeně neurčitým směrem. „Vaříme každej den tak pro 300 lidí, většinou to stačí, ale už se nám stalo, že to nebylo dost,“ pokračuje v gestikulaci a rozmáchlým gestem obejme celý dav obaťůžkovaných kluků a děcek, co v žabkách běhají v kalužích. „Kolik je tady lidí? Hele, to já nevím. Mění se to. Přicházejí nový každej den. A nějaký odcházejí – to víš sama, jestli jsi byla v Bihaći, ne?“ Jo, to vím, kývám. Bihać je kousek od chorvatských hranic a migranti se tam dopravují ze Sarajeva, aby zkusili tzv. game – ilegální přechod hranic, většinou v noci. Málokdo jde na game jenom jednou a většina lidí se z ní ráno vrátí zase pěkně do Bihaće, občas o nějaký ten majetek lehčí a nějaké ty šrámy na těle a na duši způsobené setkáním s chorvatskou policií těžší. Když se game dlouho nedaří, vrací se zase do Sarajeva – dá se tedy lépe zmizet a odpočinout si, říkají.
„Kde spíte?“ ptám se asi dvacetileté Afghánky, která právě dorazila s celou rodinou. Na zádech mají všichni batohy a srolované deky. „Nevím,“ krčí rameny a dodává perfektní angličtinou. „Jsme na cestě už několikátej den. Ale tady kluci říkají, že místo na spaní není, ale že občas tě nechají v budově autobusáku tady vedle. Tak to asi zkusíme,“ mne si unaveně oči a hladí po ramenou mladšího bráchu, který s nepřítomným výrazem žvýká ćevapi v housce. Kromě jídla, které uvaří João a jeho parta, totiž taky třikrát týdne přispívá jedna místní sarajevská restaurace, která dodává – jak jinak – ćevapi. Vedle nás si sedá asi čtyřicetiletý chlapík z Pákistánu, na zem odkládá plastový talířek s polévkou a začíná společenskou konverzaci otázkou, kterou tady slýchám pořád – „Where are you from, my friend? You Europe? Me go Europe!“ „Jo, všichni jdete Europe, to je ten problém,“ odpovídám zamyšleně, spíš tak sama pro sebe a vrtám se v polívce. Ćevapi mezitím došly, ale nikdo si nestěžuje a kdo chce přidat polívku, musí zase poslušně do fronty.
Přijíždí další dodávka, jejíž osazenstvo je tentokráte čistě ženské a z kufru auta se vynořují krabice s pečlivě roztříděným oblečením a balíčky s ručníky a šampony. V jazyce humanitárních pracovníků a dobrovolníků tzv. „enefíčka“ (NFI – non food items). Organizace improvizované hospody a výdejny oblečení před nádražím probíhá hladce a je vidět, že všichni zúčastnění to nedělají poprvé a ví přesně, co je potřeba. Většinu pomoci uprchlíkům v Bosně, nejenom v Sarajevu, ale i u chorvatských hranic v Bihaći a přilehlé Veliké Kladuši, zajišťují zatím dobrovolníci – mnozí z nich veterání, kteří jezdí na Balkánskou trasu pomáhat už od roku 2015, do kterého se datuje začátek oné tzv. uprchlické „krize“. Situace je pořád poměrně nepřehledná a velkým mezinárodním humanitárním ogranizacím trvá dlouho, než se zorientují a pošlou na místo lidi. I ty už se ale začínají objevovat – například Lékaři bez hranic posílají několikrát týdně do táborů u hranic i na výdejní místo do Sarajeva svoje týmy.
Golden hour se přehoupla do noci a improvizovaná uprchlická nádražka pro dnešek zavírá. Loučím se s afghánskou rodinou, Pákistáncem i neodbytným děckem, co mi do tašky mezitím naházelo mokrý šutry z kaluže a loudám se k přilehlé budově autobusového nádraží, která s tím vlakovým přímo sousedí. Potřebuju si totiž koupit lístek na autobus do Tuzly, kde se údajně nachází mezinárodní letiště, odkud se prý dostanu do Vídně. To, zda letiště skutečně existuje, je skutečně mezinárodní a dá se z něj skutečně odletět do Vídně, se potvrdí až následující den a vlastně to pořád není úplně jasné – nicméně o Tuzle a jejím mezinárodním letišti, které pravděpodobně jako jediné mezinárodní letiště na světě nemá dveře od hajzlů, ale zato má vlastní nádražku, zase příště. Ve frontě u okýnka na autobusáku přemýšlím o tom, že se na parkovišti sarajevského nádraží odehrává taková mikroverze všeho, co je dneska na světě špatně, čeho se bojíme a čemu nerozumíme. Kluci s baťůžkama si lístek na bus koupit nemůžou a do opravdický nádražky taky nejdou – můžou jenom vrtat plastovou lžíci do polívky v plastovém talířku, pozorovat západy slunce v kalužích a snít o tom, jaký je to, když se někomu povede „go Europe“. Jsou úplně a docela blízko tomu snu, ale žádný vlak a bus je nikam nedoveze. Já držím v ruce pas s vlaječkou Evropské unie a upřeně do něj zírám. A dám vám na závěr jednu radu – jestli máte taky doma pas, se kterým se dá doletět třeba do Vídně a jsou na něm vlaječky, chvíli do něj zírejte a zkuste si představit, jaké to je ho nemít. Zjistíte, že dobře už bylo.