Sarajevo: Bombastično bosenského betonu

„To je krása, že ještě existují nádraží, kde je zakázáno fotografovat,“ rozplývali jsme se poté, co nás dva sekuriťáci vykázali ze stanice Sarajevo. Pracovali zjevně velmi efektivně: v okamžiku našeho nuceného odchodu už v nádražní hale nikdo nebyl. Zato přilehlá hospůdka byla plná.

Federální železnice Bosny a Hercegoviny má neuvěřitelně psychedelický web a s nádražím v jejím hlavním městě to vypadá velice podobně. Staniční budova v Sarajevu je údajně největší na Balkáně a projektovala ji krátce po druhé světové válce skupina architektů z tehdejšího Československa v čele s Bedřichem Hacarem. Po sovětsko-jugoslávské roztržce se však museli stáhnout a nádraží dokončil v roce 1952 architekt Bogdan Stojkov.

Při zběžném pohledu to však vypadá, že se z nádraží stáhli nejen čeští architekti, ale i všichni cestující. V gigantické hale posedával jen jeden bosenský děda a u pokladen to zelo prázdnotou. A když se paní pokladní konečně zvedla od rozhovoru s kamarádkou, vlezla do zaprášené kukaně a vypsala nám lístek do Mostaru ručně, utrousil NP něco v tom smyslu, že tohle zažil naposledy snad v roce 2001 ve Mšeně. Ovšem s dost podstatným rozdílem: ve Mšeně není nádražka, kdežto v Sarajevu jich najdeme hned několik.

Gril na rohu budovy vypadá sice nejvíc nádražkovitě, ale taky nejmíň útulně. Do občerstvení na terase prvního patra se neodvažujeme, protože venku to pálí jak srbský odstřelovač. Usedáme tedy do kavárny na podestě přímo před vchodem a obdivujeme psychedelický interiér i paní, která ochotně rozprodává vybavení restaurace: KZ si od ní takto vymodlila kávovou lžičku. Na jídlo jsme v takovém vedru neměli ani pomyšlení a stejně asi žádné neměli. Lahváč Sarajevského vyšel na 3,50 KM, což tedy není žádná hitparáda, ale kafe za 1,50 KM docela bodlo. Z nedostatku jiné činnosti jsme zapředli debatu o praktičnosti proutěného zahradního nábytku, ale když se po nás bosenská rodinka u sousedního stolu začala otáčet, raději jsme zaveleli k odchodu a šli dělat ostudu někam jinam.

Důvod, proč je sarajevská nádražka natřískaná i během tříhodinové pauzy mezi příjezdy a odjezdy vlaků, nám byl osvětlen vzápětí. Na dotaz, kdy nám pojede tramvaj do centra, nám místní dívka jen lakonicky odpověděla: „It’s summer time.“ Uložili jsme se tedy na balkánský, sluncem sežehlý trávník vedle cikánského klanu, aby nám půlhodina čekání na historickou tramvaj lépe utekla. Oni tam nejspíš čekají dodnes.

Atmosféra: za nádraží plný knedlík, za hospodu * * *
Obsluha: * * * *
Pivo: * *
Jídlo: nehodnoceno
Hajzlíky: * * *