„Za půl hodiny nám jede bus, to je tak akorát na jedno.“
Přesně takhle začal večer, kdy nejenže jsme nejeli tím autobusem, co jel za půl hodiny, ale ani tím, co jel za další dvě.
Nový Bor: drahokam mezi střepy
Ajódhja Cantt.: pád do zapomnění
„Tady se za posledních osm let snad nezměnilo vůbec nic,“ říkám si, když přijíždíme na nádraží ve Faizábádu. Nezměnilo, kromě jedné věci. Železniční stanice se dnes oficiálně jmenuje Ajódhja Cantonment. A tahle drobná změna ukazuje, jak se za těch osm let změnila celá Indie.
Děčín: Galerie problémů Sudet
„Ty jsi nejlepší cigán z Děčína, more!“ ozývá se od vedlejšího stolu, kde romská partička bezostyšně kouří cigarety a popíjí přinesený alkohol. Rádio burácí na celou hospodu a z druhé strany všechno pobaveně sledují německé vlakvedoucí, které si krátí pracovní pauzu smažákem s bramborovou kaší. Děčínská nádražka v neděli odpoledne žije jako nikdy.
Váránasí: úkryt před turisty
„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.
Dillí: Znal jsem, a proto RIP
Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.
Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky
„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“
Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.
Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů
Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.
Continue reading “Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů”
Helsinki: Konec dobrý, všechno dobré
„GRRRRUAHHHH!“ odříhne si obtloustlý děda s kloboukem. Hlasitě, procítěně a nestydatě. Je mu úplně jedno, že sedím na baru hned vedle něj, a já v tu chvíli vím, že nádražku s vřelou atmosférou člověk najde i v chladném Finsku.
Mariazell: Všechno je možné
„Takže tohle je takový rakouský Hostýnek?“ prohlíží si NP majestátní baziliku Narození panny Marie. Nejen Hostýnek. Mariazell je největším poutním místem v Rakousku, které každý rok navštíví více než milion návštěvníků. Pokud však přijedou vlakem, k cíli své cesty možná ani nedorazí. V cestě jim totiž stojí nádražka.
Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury
Tuhle návštěvu jsem plánoval dlouho a cyklovýlet na Říp se ukázal jako ideální příležitost. Je poslední únorová neděle, do začátku tvrdého lockdownu zbývají už jen hodiny a ačkoli cyklistická sezóna teprve začíná, možnosti k delšímu výletu se obyvatelům hlavního města povážlivě zužují. A cestou z Řípa zpátky do Prahy se nachází příjemná ves jménem Zvoleněves.
Continue reading “Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury”