Nausea naučila Dalibora housti
„Ty jsi nejlepší cigán z Děčína, more!“ ozývá se od vedlejšího stolu, kde romská partička bezostyšně kouří cigarety a popíjí přinesený alkohol. Rádio burácí na celou hospodu a z druhé strany všechno pobaveně sledují německé vlakvedoucí, které si krátí pracovní pauzu smažákem s bramborovou kaší. Děčínská nádražka v neděli odpoledne žije jako nikdy.
„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.
Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.
„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“
Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.
Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.
Continue reading “Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů”
„GRRRRUAHHHH!“ odříhne si obtloustlý děda s kloboukem. Hlasitě, procítěně a nestydatě. Je mu úplně jedno, že sedím na baru hned vedle něj, a já v tu chvíli vím, že nádražku s vřelou atmosférou člověk najde i v chladném Finsku.
„Takže tohle je takový rakouský Hostýnek?“ prohlíží si NP majestátní baziliku Narození panny Marie. Nejen Hostýnek. Mariazell je největším poutním místem v Rakousku, které každý rok navštíví více než milion návštěvníků. Pokud však přijedou vlakem, k cíli své cesty možná ani nedorazí. V cestě jim totiž stojí nádražka.
Tuhle návštěvu jsem plánoval dlouho a cyklovýlet na Říp se ukázal jako ideální příležitost. Je poslední únorová neděle, do začátku tvrdého lockdownu zbývají už jen hodiny a ačkoli cyklistická sezóna teprve začíná, možnosti k delšímu výletu se obyvatelům hlavního města povážlivě zužují. A cestou z Řípa zpátky do Prahy se nachází příjemná ves jménem Zvoleněves.
Continue reading “Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury”
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak jsem i já v nejtvrdším lockdownu došel k tomu, že jsem si poprvé v životě upekl littí čókhá – plněné chlebové koule oblíbené v Biháru, Džárkhandu a východním Uttarpradéši, tedy absolutně nejchudších regionech Indie. A jde vskutku o jídlo chudých: suroviny vás nestojí skoro nic, ale na přípravu potřebujete trochu času. Abych si celou tuto premisu potvrdil, schválně jsem si tenhhle pokrm zkusil vyrobit pěkně po babicovsku jen z toho, co jsem našel doma. A předem všechny musím zklamat, že se tady nic nesmaží.
Continue reading “Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci”
Nebyl to dobrý rok. A ani není. V ulicích českých měst probíhá zombie apokalypsa, společnost se zmítá v anomii a nastupující hospodářská krize se ohlašuje znameními z nejneklamnějších: zavíráním hospod, barů a restaurací, v nichž mnozí z nás nechali kus mládí i jater. Tak došlo i na Prasečák – bez nadsázky legendární lidovou jídelnu na pražských Petřinách.