„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.
Davy indických turistů proudí novou promenádou, fotí se u sochy Matky Indie a po soumraku se všichni scházejí na hlavní části nábřeží zvaném Dašašvamédha ghát. Ganga árti, tedy obřad na počest zdejší posvátné řeky, si pamatuju jako akci pro stovky lidí. Dnes jsou jich tisíce. Zatímco se lidi baví a nasávají duchovní atmosféru, místní adolescenti nám típají cigára o ruku a vypráví, že s muslimy jsou všude problémy a mělo by se to nějak řešit.
Zní to jako klišé, ale Indie po dvou letech covidových omezení vyšla z mezinárodní izolace jako jiná země. Bez zahraničních návštěvníků najednou vyšlo najevo, jak malý podíl na turistickém ruchu vlastně měli. A přestože s nezaměstnaností se během lockdownu potýkalo přes 100 milionů lidí, střední třída za tu dobu příliš neutrpěla, spíš naopak. Na nejznámějších turistických místech se tak dnes ztrácíte mezi davy místních dovolenkářů, pro které se vytvářejí nové atrakce, třeba právě koridor od zlatého chrámu na nábřeží. A jako západní turisté už sloužíte spíš jako někdo, s kým se Indové mohou poměřovat – ideálně tak, aby z porovnání vyšli lépe.
Když město opouštíme, autorikšák nás vyhazuje uprostřed dopravní zácpy a k nádraží se musíme probít přes rozbitou silnici pod rozestavěným nadjezdem. Lidi proskakují mezi troubícími auty a na nádraží se taky pořád něco buduje. Aspoň tady se za poslední tři roky nezměnilo vůbec nic.
Reportáží z banáraské nádražky jsme vás na vágusu oblažili už opakovaně, a tak je nyní čas prozradit vám sladké tajemství: ve staniční budově Váránasí Junction jsou nádražky dvě. Tu notoricky známou, umístěnou na úrovni perónu vedle čekárny, tentokrát vynecháváme. Je totiž nutno konečně prozkoumat také vývařovnu, která je umístěna v prvním patře budovy. Už předem je však nutno upozornit na její hlavní nevýhodu. Ta spočívá v tom, že je tady zhruba o pět stupňů tepleji než dole v hale, to znamená 35 stupňů místo příjemných třiceti. A to už je půl jedenácté večer.
Obě restaurace na banáraském nádraží mají nicméně jeden společný rys: jak dolní, tak horní nádražka slouží jako zašívárny umístěné mimo hlavní proud cestujících. A při pohledu na davy naštosované v hale pod světelnými tabulemi si člověk naplno uvědomuje svou privilegovanost. I do indické nádražky, jakkoli levné, by si obyčejný průměrný cestující jen těžko sedl, neboť i zdejší pokrmy zpravidla přesahují jeho potravinový rozpočet. Řeč je v našem případě o vaječném birjání za 80 a páo bhádží za 50, celkem tedy za 130 rupií, což je dokonce o malinko levnější než indický nádražkový průměr. Vzhledem k tomu, že průměrný denní příjem se v Indii i podle nejoptimističtějších odhadů pohybuje okolo 350 rupií, jednoduchou matematikou dospějeme k závěru, že náš průměrný občan by se sice v nádražce třikrát denně dobře najedl, ale už by mu nezbylo na jízdenku do práce.
Pokud ale v tuto chvíli jako západní návštěvník cítíte výčitky svědomí, v klidu na ně zase zapomeňte. Můžete totiž vsadit na to, že většina indických turistů patří k těm zaopatřenějším a má u sebe víc peněz než vy. A při pohledu na spokojená bříška zdejších strávníků a jejich rodin to zřejmě bude platit i pro klientelu této nádražky. Z jejích dalších zajímavostí bych asi vypíchl výzdobu připomínající česko-vietnamskou večerku a také jedno výdejní okénko pro vegetariánské i nevegetariánské pokrmy, což v indických nádražkách nebývá až tak běžné. Vegetariánský a masová část mívají často oddělené místnosti i kuchyně.
„Vy jste z Evropy?“ přitáčí se k nám náhle na peróně jeden z cestujících. „Myslíte si, že Rusko dělá na Ukrajině správnou věc? A co si myslíte o indickém premiérovi?“ pokračuje v křížovém výslechu. My zatím nervózně těkáme očima po výzdobě nádražní budovy, která jen utvrzuje všechny stereotypy o Banárasu jako vyklidněném duchovním městě. To je pořád spirituální tohle, posvátné tamto, pořád by chtěli vědět, co si o čem myslíte, ale vlastní názor vám nakonec neřeknou. Žít jenom porovnáváním s cizinou a minulostí musí být vlastně strašně těžké.
