„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“
Iláhábád: Stoka spirituálních splašek
„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.
Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu
Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.
Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”
Kysak: Šariš a Karpatská horká
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.