Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
Oficiálního názvu podniku jsem si nikde nevšiml, ani na perónu, ani z ulice. Ne, že by o to tolik šlo, i bez výrazné vývěsky se člověk zorientuje podle otevřených dveří z perónu, které lákají. Interiér je strohý, u jedné stěny má zázemí výčep, v rohu u stropu je pověšená televize, pár míst na stání, zbytek sezení. Druhé dveře v nádražce vedou do ulice, kde je zahrádka, kde mastili dědci karty. Točí se zde Šariš za necelé euro, a i když je zde stabilní zásoba borovičky, doporučuji spíše okusit východňárskou Karpatskou horkou, kterou v západoslovenských nádražkách člověk tak často nenajde.
K mému stolu, u kterého jsem do sebe kopal Šariš a likér, si přisedl starší pán, který se na stáří přestěhoval do Kysaku z Moravy. Příjemně jsme si popovídali a já věděl, že pojedu do Žiliny bez zastávky v Margecanech. Záchod je za rohem, mimo nádražku, ale nenavštívil jsem jej. Pamatuji si však, že klíče má snad výpravčí nebo tak někdo, takže když tak jednejte s časovou rezervou a ne, když už máte na kahánku.
Někdy po půl desáté mi jel spoj, a tak jsem musel lokál opustit, aniž bych zde zaznamenal něco pamětihodného. Možná jsem však vypadl příliš brzy. Nádražka má otevřeno do dlouho, konec konců, Kysak je sice malá vesnice, ale jezdí přes něj a staví v něm řada spojů.
Smršín
