Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky

„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“

Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.

„Chcete aspoň něco od bolesti?“ ptá se mě chlapík sedící přes uličku a podává mi plato paralenu řízlého diclofenacem. Nebo spíš diclofenacu řízlého paralenem. Dávám jeden, ale bohatě to stačí. Přesun na správné místo o tři vagóny dál už si moc nepamatuju, na horním lehátku okamžitě upadám do kómatu a zdá se mi cosi o tom, že se plavím jakousi flotilou po nějakém žlutém moři.

„Vstávejte, tohle je Čittaur. Vlak tady staví na půl hodiny. Tady dostanete i tu první pomoc,“ budí mě najednou průvodčí. „Běžte do kanceláře přednosty, výpravní budova je támhle,“ naviguje mě ještě, když vidí moje ještěří kroky po spoře osvětleném konci nástupiště.

Rádžpútská pevnost Čittaurgarh prý v roce 1303 vzdorovala armádě Dillíského sultanátu téměř osm měsíců a hrdinný odpor mévárských vojáků se stal námětem pro středověké básníky i současné bollywoodské filmaře. Snímek Padmávat z roku 2018 dokonce vyvolal občanské nepokoje, když se rádžpútské organizace začaly bouřit proti tomu, že film zobrazuje ctnostnou mévárskou královnu Padmávatí v až příliš důvěrné chvilce s muslimským dobyvatelem Aláuddínem Chaldžím. Pohoršení hinduisté několikrát napadli natáčecí štáb, zdemolovali kulisy a režisér Saňdžaj Lílá Bhansálí dokonce schytal pár facek. To všechno dávno předtím, než vůbec někdo mohl film vidět.

Mojí nezvané návštěvě čittaurská pevnost vzdoruje už drahně let, ale dnes budu mít aspoň plnohodnotný kulturní zážitek ze zdejší železniční stanice, která je podobně jako jiná rádžasthánská nádraží pomalována lidovými motivy. Dopravní kancelář se nachází na rohu nádražní budovy a přednosta si mě přeměřuje podezíravým pohledem. Když vidí díru v koleni, zatváří se důležitě a vytáhne z šuplíku svazek klíčů. Rozvážně dojde na konec místnosti, odemkne plechovou skříň a podává mi flastr. „Víte, já bych to potřeboval spíš vyčistit…“ ozývám se nesměle. Přednosta protočí panenky, ale nakonec přeci jen sáhne o přihrádku níž. Peroxid nevedou, tak dostávám aspoň jakousi jódovou mastičku a k ní kus vaty a gázy. S tím už to nějak došmrdlám.

„Kdy přesně ten vlak odjíždí?” ptám se ještě na rozloučenou. „20:03,“ odtuší hlouček průvodčích, který mě dovedl do kanceláře přednosty a teď tu zevluje. Mám ještě dvacet minut na to, abych procitl z mrákot a upadl do dalšího blouznění, protože nádražka se nachází hned vedle a vypadá jako z pohádky. Po vnějších stěnách se prohánějí rytíři na koních a slonech, uvnitř zase pobíhají číšníci a poslíčci, aby doručili jídlo z vegetariánské jídelny do okolostojících vlaků. Čittaurská nádražka totiž nejen vaří, ale taky balí jídlo do plastových táců pro cestující, kterým se z vlaku nechce vystupovat.

Nějak matně si pamatuju, že jsem si jídlo z nádražky asi objednal do vlaku, tak si poroučím aspoň nějaké smaženky. Jednu samósu a jednu kačaurí utopenou v omáčce. A pak ještě kmínovou limonádu. Ano, čtete správně, limonádu s římským kmínem. Indickou odpověď na kofolu a asi největší vynález v dějinách sodovkářství. Je to sladké, je to slané, je to kyselé, je to boží a garantuju vám, že si to taky zamilujete. Jedinou nevýhodu spatřuju v tom, že jsem zatím nepotkal větší balení než půllitr. Tak beru aspoň ten a šourám se zpátky do svého vagónu.

„Vy jste si objednával večeři, že?“ ptá se mě zřízenec, který po vlaku roznáší tácy s jídlem. No jo, na to bych málem zapomněl. Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130. Z čittaurské nádražky. Je to vynikající a už se těším, až si to při další návštěvě dám přímo u stolku v jídelně. K tomu, abych se do Čittauru ještě někdy vrátil, totiž nabádá i historický precedens. Zdejší pevnost byla v dějinách dobyta ještě dvakrát – v letech 1535 a 1568.

„Nedáš si se mnou?“ přitáčí se ke mně v chodbičce u umyvadla zarostlý kluk v teplákách. Z novin v náruči mu vyčuhuje lahváč červeného Kingfishera. Kolem prochází policajt a dělá že vidí, ale nevidí. Radši ne, odpovídám tiše, ale rozhodně. Bůhví, co by to udělalo s tím diklofeňákem.