„GRRRRUAHHHH!“ odříhne si obtloustlý děda s kloboukem. Hlasitě, procítěně a nestydatě. Je mu úplně jedno, že sedím na baru hned vedle něj, a já v tu chvíli vím, že nádražku s vřelou atmosférou člověk najde i v chladném Finsku.
„Zajdi si na rybí trh, dej si smažené rybičky s majonézou a projdi se kolem moře,“ chrlí Matouš zaručené tipy na půldenní trip do Helsinek na otočku z letiště. Když ale vystoupím z vlaku na hlavním nádraží, začínám se obávat, že tenhle katalogový výlet asi úplně nedopadne. Mám za sebou noc na lavičce na letišti Vantaa a před sebou noční let do Dillí, na tržnici se krčí slovy tři osiřelé stánky a tři stupně ukazuje i teploměr.
Památky na nábřeží ošlehává studený vichr, moře je zamrzlé a je čím dál jasnější, že tady mě nic dobrého nečeká. Nejdřív se jdu na dvě hodiny schovat do městské knihovny, která je vyhlášená tím, že se v ní dá prakticky libovolně zevlovat. Profesní čest a morální povinnost však nakonec velí jasně: minout českou restauraci Vltava a prověřit kvalitu finských hlavních nádražek.
„Finská tragédie spočívá v tom, že zde existují podniky, ve kterých byste dokázali prosedět noc, ale s českým kapesným se návštěva podobá závodu kuřáků dýmek. Komu pivo vydrží déle, vyhrává. Přesto Pulmann bar na hlavním helsinském nádraží nelze než doporučit!“ napsala před pěti lety Betla v minirecenzi na Facebooku, které nebylo souzeno, aby byla dotažena do plnohodnotné podoby. Nedopíšu ji ani já. Nejnádražkovitější nádražka (rozuměj temná díra v rohu staniční budovy) v sobotní poledne vypadá zavřeně.
Jako druhý logický krok se nabízí prozkoumat helsinské podzemí, které trochu připomíná to budapešťské – s tím rozdílem, že tady jsme na Západě a ekvivalent legendárního Bakter Büfé byste mezi úhlednými obchůdky hledali dlouho a nakonec možná i marně. Jako další logický kandidát na návštěvu se tak jeví nádražka ústřední a největší – tedy italská restaurace Olivia.
Sedím u stolu, ke kterému mě neusadil žádný z dvaceti číšníků, protože jsem přišel zadním vchodem kolem záchodů. Rozhlížím se kolem sebe na rozesmáté skupinky u nedělního oběda, prohlížím si svou odrbanou krosnu a už vím, že tady na to nemám. Ani ne tak peníze (pizzu tady koupíte za 15–20 eur), jako spíš úroveň a čas. Než si mě kdokoli z obsluhy stihne všimnout, zvedám ze židle se a prchám o dveře vedle – do podniku jménem Café Eliel.
Místo vytoužených rybiček s majonézou musím vzít zavděk tuňákovým sendvičem. K tomu si poroučím na zahřátí flatwhite, který chuťově připomíná spíš lattéčko, a něco sladkého. „Tohle je tradiční, tady ve Finsku je to velká věc,“ směje se slečna za pultem a podává mi jakýsi hranatý placatý koblih s jablečným pyré. Celá legrace stojí 16,80 eur, což je za záchranu před umrznutím docela příznivá cena.
Model malých stolků a boxíků přitahuje typicky samotářskou klientelu, na kterou jsme v nádražkách zvyklí. Pán u vedlejšího stolu rozečítá už druhé noviny a poroučí si další malé pivíčko. Na čepu najdete široký sortiment europiv od místního Karhu až po náš Staropramen, ceny očekávejte od 6,90 eur za nejlevnější třetinku po 11 eur za nejdražší půllitr – který zde však má pouze 4 deci.
Na pivo je proto lepší se zastavit v jedné z kukaní v nádražní hale. V podniku jménem Minuuttibaari najdete podstatně větší výběr nápojů, nacamrané Finy podivných vizáží a neurčitého věku, hezký výhled na lidské hemžení v nádražní hale, no a i ten staráč tady vyjde o něco levněji. Můj Lapland Red Ale za 8 eur příliš nenadchl, ale ani neurazil.
Vychází sluníčko, přestává foukat, z rádia hraje New York State of Mind a já nasedám do vlaku na letiště. Jízdenku si pro jistotu zapomenu koupit, takže ani díra do rozpočtu nakonec nebude tak velká. V batohu mám ještě poslední namazaný rohlík z domova. Finský se slunečnicovými semínky.
