Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.
Nebyl však důvod truchlit. Nedaleko od stanice se totiž nachází místo, které každého blázna do vláčků a indického svérázu musí přivézt do extáze. Tento Čár dhám všech šotoušů se jmenuje Národní železniční muzeum v Novém Dillí.
Na první pohled vypadá přesně tak, jak byste si představovali. Tedy jako každé správné indické muzeum. Na chátrajících exponátech bojují odlupující se pláty rzi s novými nánosy barvy a úplně v rohu se krčí obchod se zaprášenou železniční literaturou a suvenýry ve slevě, které si ale stejně nikdo nekupuje. Dělal jsem si zálusk na mikinu s krásnou výšivkou Severozápadních drah, jenže jsem nedokázal protáhnout hlavu průkrčníkem.
Na druhý pohled je však železniční muzeum místem, kde můžete strávit krásné letní odpoledne. Příjemný stín nevrhají jen stromy, ale i nejstarší lokomotiva vyrobená v Indii, salónek prince z Walesu a desítky dalších exponátů, které sem ajznboňáci dovezli stylově přes točnu. Pro děti je tu malý i úplně miniaturní vláček, pro adolescenty spousta zákoutí, kde se můžou šmajchlovat. Z vnitřní expozice cením zejména simulátor přinasrané pokladní, řez spacím vozem a elektrický model s přistavenou kosmickou raketou. A kdopak ví, jestli se tu třeba neukrývá i nějaká ta nádražka…
No jistěže ukrývá, to bych sem asi jinak nepsal. A jaká! Vypadá jako kupole nádraží královny Viktorie v Bombaji, říká si Cafeteria a jídlo v ní rozváží modelářský vláček. Už jenom čekám, odkud přispěchá inženýr Severín. Vláček je ale bohužel porouchaný a místo Smoljaka se okamžitě objevuje číšník, který oplývá snad všemi vlastnostmi, které jeho povolání vyžaduje. Hbitý, úslužný a trochu slizký. Dósa bez náplně stojí 120 rupií, na stůl ji z kuchyně v přízemí doručí asi za tři minuty a jen co ji dojím, přistává mi na stole účet. Krátký proces. Jako ostatně v každé správné nádražce.
A jen tak na okraj: přes nádraží Safdardžang, které se stejně jako celá čtvrť jmenuje podle avadhského navába, jsem měl tu čest procházet ještě jednou. Už už jsem se radoval, že jeden z mýtických osobních vlaků právě přijel. Všude plno lidí, na peróně prodavači banánů, prostě Indie, jak má být. Pak jsem si ale všiml, že žlutá cedule s názvem stanice je přelepená, z nádraží se stal Mérat a filmový štáb tady něco natáčí. Tak zase nic, no. Jednou se ale tímhle vláčkem stejně projedu. Pokud ho mezitím taky nepřevezou do muzea.
